Je jedna věc společná pro lidi a havrany. Jsou to jediní zástupci živočišné říše, kteří dokáží vylekat sami sebe až k panickému záchvatu. Ten kdo vymyslel horor měl prostě za ušima.

Celý náš blog se točí kolem strachu. Strachu ze vztahů. A teď můžete začít namítat… Hm… Ještě nějaká připomínka?

Máme strach z budoucnosti, máme strach ze vztahů a máme strach ze sebe samotných. Každý z nás má o sobě nějakou představu a dennodenně si přehráváme v hlavě rozhovory pracovní, soukromé, kamarádské, milostné, s rodiči… V našich představách jsme dokonalí dle našich norem. Po čem tajně toužíte? Psát blog? Být dobří v práci? Být dokonalými partnery? Být skvělými kamarády? Být necitelní? Být nad věcí? Milovat? Být milováni? Vše se odehrává v našich představách. Zastávám heslo mysli a koncentruj se na něco, co chceš a jdi si za tím, když to jinak nejde řekni si o to. Kde mám popel? Jo tady… Ne vždy jsem dostatečně byla schopná říci si o to, co chci. Jedna kamrádka je v rozchodové fázi. Po šesti měsících si konečně na whatsappu řekli vše, co si měli říci po dvou měsících. Jsem poměrně detailně sdílná, co se týče mého soukromí, ale spoustu věcí si nechávám pro sebe a tak nikdo neví, že dvěma mým nejtěžším dosavadním rozhodnutím předcházela má představa o sobě samé. Umím být nad věcí. To je to po čem já toužím. A tak se stává, že někoho, kdo mi v životě bude chybět pošlu k jeho bývalé (dvakrát – po třetí to snad už neudělám) nebo že udělám v životě zmatek někomu, kdo konečně našel to, co hledal.

Nemám strach ze života žití ani z nesnesitelné lehkosti bytí. Nemám strach ze smrti, mám pudy a budu se bránit samozřejmě, ale vím, že tam někde na mě čeká párty s fajn lidma. Nemám strach ze vztahů a ani z sblížení s lidmi. Nemám strach z nového místa a světa. Už jsem rezignovala i na naši politickou situaci. Mám někdy strach ze sebe a z toho čeho jsem schopná a mám strach o svou rodinu (pokrevní i nepokrevní).

Ale strach je o tom, aby se překonával.

Reklamy