Půl roku na plný plyn, půl roku bez odpočinku s knížkou, půl roku bez noci strávené u seriálu, půl roku bez vycházky po Olšanech, půl roku bez noci spontánně strávené v hospodě, půl roku bez nesmyslného zkoušení bahenních masek na obličej, půl roku ve vleku plánů. Krásný půl rok, ne že ne. Ale půl roku bez času sama pro sebe. Půl roku je doba, kdy člověk v tomhle tempu zapomene kdo je a kam jde a s kým jde a proč jde.
     Nevěděla jsem, že potřebuju zastavit – než jsem zastavila. Dneska ráno jsem do práce jela výjimečně vlakem. Hodinu času jenom pro sebe, jenom sama se sebou. Božská hodina! Hodina v motoráčku se zázvorovym čajem v termohrnku, s knížkou a šatičkama s kytičkou. Hodina bez myšlení a plánování a vzpomínání a upomínání… Hodina času četby oddechové knížky a prázdné hlavy, která nechá ubíhat ledabyle písmenka stejně jako stromy i domy za oknem. Hodina, po které jsem se nadechla mrazivého vzduchu plného pražského smogu. Ten balzám pro duši!
     Večer jedu domů zase vlakem. Jak já se těším! Dunění kolejí, kandovaný zázvor, sluchátka nebo knížka a já a já. Jenom já sama svobodná, nekontrolovaná a nekontrolující. Úlevný výdech…

Reklamy