Jsem samostatná a schopná a vůbec, a jsem na to patřičně nabubřele pyšná. Nicméně, když jedu ráno ve špičce poprvé do práce do Prahy sama autem a navigace se rozhodne, že zrovna dneska stávkuje – polilo mě celkem horko…

          Jaká je úleva, že existuje někdo, koho můžu vzbudit telefonem a pološíleným výkřikem: „Jsem na kruháči, kam mám jet!“ a ten někdo mi neflákne telefonem, ani si nepovzdechne, ale v klidu se zeptá: „Vidíš Shellku? Tak sjeť výjezdem k ní.“ A pak vás dalších dvacet minut naviguje z postele až na parkovací místo.

          Je ta extrémní samostatnost vůbec dobrá vlastnost? Kdybych neměla komu zavolat (pomineme-li to, že bych v tom případě neměla ani auto), tak bych nějak dojela sama – ptala bych se kolemjdoucích, snažila se držet azimut a na každý druhý křižovatce bych sjela blbě – trvalo by mi to třikrát tak dlouho a byla bych vystresovaná a hysterická. Není naopak větší síla si přiznat, že něco prostě umí jiní líp? Proč jsem si vždycky myslela, že je ostuda říct si o pomoc?

Reklamy