Mám za sebou kafíčkový den. To znamená, že většinu dne trávím po kafíčkách s kamarádkami. Zní to strašně, ale bylo to fajn. Holky mě vždy obohatí a tentokráte už druhý den pemýšlím, kde je moje hranice. Ta tenká linie přes kterou překročíte a víte, že jste na válečném zemí. Není cesty zpět a abyste to dali do pořádku musíte udělat mnohem víc než kolik jste vykonali doposud. Hranice, vyslovím-li toto slovo nahlas zachvátí mě úzkost. Ta pravá otázka není, kde si myslím, že ji mám, ale kde ji skutečně mám. Kolik z nás se ohlédlo zpět a řeklo si: „To byl ten moment.“

Rozhodnutí. Doleva nebo doprava, zůstat stát a zavřít oči a dělat, že tu nejsem nebo se postavit problémům čelem a jít rovně hlavou proti zdi. Bolest. Každé rozhodnutí bolí. V jakémkoliv období musíme zohlednit ty, které milujeme, ale někdy to prostě nejde, protože chceme být sami šťastní. Ale jakou cenu obětujeme vlastnímu štěstí? Jak moc musíme trpět? Kolik toho vydržíme? A kdy je na čase říct si dost, už nechci a nebudu trpět?

Ráda s oblibou říkám, že ničeho kromě jedné věci nelituji, ale i z toho jednoho strachu, který mi kdysi nedovolil přejít hranici, jsem se poučila.

Uvědomuji si přesně momenty, kdy jsem začala říkat pravdu, kdy jsem se rozhodla nepřetvařovat se a kdy jsem se rozhodla žít naplno. S oblibou říkám, že přežívat umí každý, ale žít jen málokdo. Problém je v tom, že i když se nepřetvařuji a žiji naplno a dávám lidem kolem sebe maximum ze sebe, ostatní vidí, co chtějí a nevidí mě. Je na čase si to přiznat a říct si nahlas, jenom já znám samu sebe. Nejsem tu od toho, abych soudila jiné nebo jim dávala rady. Jsem kdo jsem a nestydím se za to. Jen mě ten boj za mě samou unavuje. Jsem unavená ze sebe a z přemýšlení o hranicích, na kterých jednou shořím.

Je na čase odprostit se, nemyslet a jednat.

 

Reklamy