Vykrádám sama sobě svá témata, ale co by ne… Dělaj to jiní, můžu taky!

          Jedna moje anonymní kolegyně, musela skutečně pracovat během mého dvoutýdenního zkouškového, kdy jsem pracovní docházku celkem flákala, ale co jí do toho je, když si plácám svoji dovolenou, kterou mi ona navíc schválí, že? Po mém návratu jsem chvíli zmateně koukala – přece jenom, žiju pro jiné věci a ne pro žabomyší války s klientem – ale už jsem zase najela na plný obrátky. V praxi to vypadá, že já mám denně šestkrát víc co na práci než ona, ale nedělám u toho „hm, přepracovaná, zavalená, vyčerpaná“, nechodim na hodinový kafíčka, ani troje cigárka za den. Prostě sedim, makám a nestíhám si svoje „SV“ (čti FB a hovory s kamarády z pracovního telefonu), kterejm ona věnuje celej den. Ok, já se s tim smířim – někdo v tom umí chodit a někdo ne, někdo maká za dva a někdo vůbec. No problema. Upřímně – stejně by mi bylo blbý brát plat za celodenní vysedávání na FB.

          Ale co mě teda točí do běla je, když si omylem vyndám sluchátko a zaslechnu, jak vypráví další kolegyni, že „se nutně musim zajímat první a tvářit se, že se práce v mojí režii“. Are you fucking kidding me?!?!! Jasně, ptám se, abych věděla co s tim, protože si nemůžu dovolit otázku odložit na příští týden. To by se na mě navalila hromada, co by mě zasypala. Jestli chce být taky informovaná, stačí se zeptat a ustoupit ze svého tisíce pravidel, které bych shrnula nějak jako „nic po mě nechtějte, když sama neprojevím chuť pracovat, a nemluvte na mě, když se mi nechce pracovat“.

          Nicméně – ženy si do huby nedaj. Přímá otázka: „Říkala jsem mi něco?“, je víc, než bych si myslela, že jsem schopná na svou obranu říct. Ženy nejsou ale ani přímé. Jedna se křivě usměje, že „nic neříkala“ a druhá s omluvou kuňkne „promiň, asi jsem špatně slyšela“.

Advertisements