Po asi dvouměsících ležení na gauči jsme s Uragánem vyrazili do bazénu. Ač sportu nijak zvlášť nefandím, tak ten den jsem se opravdu těšila vypustit pár endorfinů do oběhu – práce mě ten den naštvala, já sršela síru i ušima a soustředit se na to, aby hlava zůstala nad vodou a tělo se ještě pohybovalo od břehu k břehu – na vztek a zášť prostě nezbývá kapacita.

          Společně s námi, bílými domorodci, byl v bazénu japonský?, čínský?, vietnamský? pár. Nijak se netvářili, že by si tam připadali nepatřičně, mluvili spolu podezřelými skřeky, plavali i neplavali a nikdo nikomu nevadil. Situace se změnila, když se drobná prsatá běloška do haly nakráčela s dvoumetrovym černochem. Ten chudák se snažil tak moc splynout s davem a zdí a vodou, že byl prostě nepřehlídnutelnej. Nikdo ho neokukoval veřejně, nicméně významné pohledy si vyměnilo víc lidí než by člověk očekával. Pravda – já jím byla uhranutá, protože to pevné, svalnaté, černé tělo si o oslintání přímo říkalo… Čím to je, že žluťoch nikoho nezaujal a černoch opanoval celý bazén?

          (Proč slovo žluťoch vlastně neexistuje? Podle vzoru černoch, rudoch – ale i běloch, ať nejsem natčená z rasismu – by měl běžně existovat tvar žluťoch, nebo ne?)

Advertisements