Klasický dívčí román v trochu jiném kabátku, vyprávění o první lásce budoucí herečky Karolíny a staršího nespoutaného Lva je příběh, který jsem četla mockrát a ještě ho číst určitě budu. Je to knížka, ke které se vracím, když jsem nemocná, když mi je smutno, i když chci nostalgicky sama vzpomínat na první polozakázané lásky. Iva Procházková dokázala namíchat koktejl úsměvných, historických i dramatických situací tak dokonale mě na míru, že ta knížka snad nemůže oslovit nikoho jiného než mě už víc. Ale stejně je to srdcovka, kterou bych každému doporučila a mé dcery ji budou číst povinně…

          I když – není ta kniha víc než jen klasickým dívčím románem? Karolína se zamýšlí nad životem jako takovým a na pozadí bouřlivé puberty, rozvoje vnitřního světa, utváření kategorických názorů (o kterých zatím neví, že se jich časem vzdá), bojů s rodičema a snahou nenechat se porazit od matematiky prožívá první lásku – vždyť to k tomu věku patří.

          Karolína je jedináček, který vyrůstá v Praze s babičkou a maminkou, a o víkendech jezdí na stavbu budoucího domu za tatínkem, který kvůli svému perfekcionismu stavbu natáhne na mnohem více let, než se plánovalo. Babička Karolíně ovlivní život nejen koupí zeleného nočníčku, ale i přivedením k baletu. Dědečka Karolína bohužel už nepamatuje – zemřel na „mlčení“, protože mu komunisti nedovolili nadávat a jemu z toho prasklo srdce. Pro přestěhování na vesnici Ranov Karolína začíná hrát divadlo v místním ochotnickém kroužku (exceluje v roli Lízy Doolitlové a tím ovlivňuje na doživotí můj vztah k této knize, hře, muzikálu s Audry Hepburn – prostě příběhu), získává nejlepší přítelkyni Karamelu a prožívá osudové city k vlasatému Lvovi. Já sama, lvice, kluka s kytarou, motorkou, divokou hřívou a nejlepším jménem na světě – Lev, miluji vždy stejně vroucně jako Karolína. Lev je pro ni osudný už jenom tím, že na něj ve 13 dělá dojem nezodpovědným lezením na kostelní věž – spadne, zlomí si nohu a už nikdy nebude moct být baletka – současně se jí hroutí svět, ale vina ve Lvovi poutá Karolínu k němu. Současně nejhorší a nejlepší den života? Jedním pádem ztrácí sen, ale získává… Co vlastně? Emoční dobrodružství, ze kterého bude moci žít celý život? Ze kterého bude moc jako herečka později čerpat inspiraci? Mluvit o lásce je ještě brzy. Ale kolik bylo Romeovi a Julii, že? Kdy prožíváme nejsilněji a nejopravdověji? Poprvé, když se necháme zaslepit… Láska od začátku neidylická je nechápajícími dospělými zakazovaná – Karolína je izolovaná u babičky v Praze, Lev má od tatínka zakázano do jejích patnácti let svou ztřeštěnou dívku vidět, Karolína se pokouší otrávit práškama, ale sama hned pochopí, že to je hloupý nápad a soustředí se právě na Lízu Doolitelovou a příjmačky na pražskou hereckou konzervatoř. Když se zdá – že má vyhráno – má patnáct let, přijímačky v kapse a „dospělý“ život před sebou, tak jí Lev namluví kazetu na rozloučení a odlétá s tatínkem na dlouho do Kanady…

          Proč dospělý vlastně v uvozovkách? Kdy začíná naše dospělost? Po nějakém silném iniciačním zážitku – a neprožila ho s Karolínou každá čtenářka této knihy? Vždyť – osmnáct je jen číslo…

Reklamy