„Pojedu na hory.“

„Jéééé, ty se mááááááš.“

„Hm.“

„Ty se netěšíš?“

„Nelyžuju.“

„Hned bych jel/a za tebe….“

          Takže dost dámy a pánové.

          Na lyžích jsem nestál víc než 10 let. Mám k tomu sportu mírně filosofický postoj: nahoru-dolu-nahoru-dolu – viděla jsem, projela jsem, znám, co dál? Slíbená rychlost a četnost sjezdovek v Alpách je jistým argumentem, ale zatím jenom sporadickým a hypotetickým.

          Nemám ráda zimu – nutnost nosit stopatnáct vrstev mě sere, na lyžích těch stopatnáct vrstev musí být ještě z chytrých materiálů a slovo moira se zjevně rovná motlitbě… Nemám ráda sport, u kterého se zapotim, protože nemám ráda pot – jak prozaické.

          Nemám překvapivě žádný lyžařský, ba co víc – ani zimní vybavení. Ještě, že mám spoustu těch kamarádů, co mi závidí, ale ne natolik, aby se nerozdělili. Výbavu jsem si půjčila celkově u pěti známých – nikomu nesmim nic zničit, protože je všechno pětihvězdičkový a asi bych se nedoplatila, kupovat všem všechno nový.

          Nemám ráda hory – sice jsem v jedněch vyrostla, ale to mě nijak nepoznamenalo. Na druhých horách jsem si na nenamrzlé rovné silnici při obyčejné chůzi chodivé přímé na dvakrát zlomila kotník. Možná jsem přecitlivělá, ale mě osobně všechny tyhle důvody přijdou jako dobré k tomu, proč hromadné „jéééé a jůůůů a ty se mááááš“ nesdílet.

          Takže mě nechte se bát, držte mi palce, ať mi končetiny zůstanou všechny a ať to je taková romantická pohádka, jak mi všichni slibujou…

Advertisements