Dlouho jsem přemýšlela, zda to sem napsat či ne. Opět jsem si nalila čistého víno (v mém případě spíše vodky). Ať už z mých předešlých článků nebo z osobního setkání se mnou, víte, že se hledám a asi se hledat nepřestanu do konce života. On to totiž asi bude můj smysl existence. Hledat a analyzovat. Jsem pyšná na to, že většinu života se řídím rozumem a dokáži i ve vypjatých situacích udržet klid. (Sposta lidí zaprotestuje). Nemám ráda projevy emocionální na veřejnosti, když na mě někdo zaútočí odcházím. Možná jsem srab, ale k tomu se ještě dostanu.

Co jsem zažila? Míň než někteří víc než většina. První vzpomínka kterou mám na svůj život, se mi zdála, když mi bylo šestnáct. Nejdřív jsem myslela, že to byl jen špatný sen. Opilý biologický otec ležící na gauči v montérkách a mamka v hysterickém záchvatu, plakala a chodila z obýváku do kuchyně a zpět k otci. Já chodila za ní s plácačkou na mouchy a mlátila do otce (tou plácačkou). Byly mi asi tři nebo čtyři. Jednou jsem to řekla mamce a ona mi na to odpověděla, že neví, že jsem u toho byla. Nebo spíš že si to nevybavuje. Byla po chemu a potřebovala na kontrolu a otec ji nebyl schopen odvézt do města. Když se rodiče rozvedli. Ráda jsem jezdila na víkendy za otcem. Byla tam pohoda, mohla jsem dělat, co jsem chtěla, moc jsme spolu nemluvili, vyhovovalo mi to. Pak si našel přítelkyni a mě se do podvědomí dostalo, jak by mohla vypadat rodina. Normální rodina. Doma máma měla co dělat. Umírala ji sestra na rakovinu a zůstaly po ní dvě děti a ona sama znavená nemocí, která se snad už neměla vrátit, matka dvou dětí, která měla každý měsíc dlouhý týden do výplaty a plakala po nocích, protože měla strach se musela najednou postarat o další dvě děti. Rozuměj dělala to ráda, ale měly lépe zafungovat její rodiče a vypomoct, protože tohle všechno je na jednoho člověka moc. Když poprosila o pomoc své rodiče, tak ji její otec vyčetl všechno včetně toho, že když přijde na návštěvu čte si noviny. A na mamku, mě a sestru bylo uvaleno tabu pro zbytek rodiny. Když jsme šly se sestrou za babi s dědou akorát jsme slyšely, že co jsme zač, že na ně kašleme. (Bydlíme od sebe asi 10 minut a člověk by čekal, že prarodiče se občas staví, ale co už.) Když otěhotnila přítelkyně od otce, tak jsem se mlela mezi mamkou a otcem. Jak už to u dětí z rozvedených rodin bývá. Co jste dělali? Kde jste byli? Sestra se dostala do puberty a nastalo peklo. Je o šest let starší a úplně jiná než já. Lhala a podváděla, psychicky vydírala. Mám ji ráda a vím, že tohle byl její způsob jak se s její situací vyrovnat. Musí mít nade vším kontrolu a tohle byl ten způsob, jakým ji mohla získat. Jen nemám ráda hádky, které byly u nás na denním pořádku a já tenkrát seděla u okna v pokojíku v pozadí se mamka hádala se sestrou a já z okna viděla svého tehdejšího spolužáka, jak jde s bratrem a rodiči domů z tenisu a jak se smějí. Sedávala jsem v noci na okně v kuchyni, koukala na ztichlé a pusté město a užívala si kllidu. V patnácti jsem se zamilovala, zbláznila a veřila a důvěřovala jednomu klukovi, který je fajn člověk a stále mi na něm záleží. Jen mi nikdo tehdy neřekl, že slova jako miluji tě a jsi skvělá neznamenají nic. I když to byly dva měsíce nebo tři. Byla jsem šťastná. Následovalo poměrně dlouhé období mých hříchů. Randila a líbala jsem se s klukama a slibovala lásku (neříkala jsem miluji tě) a oni trpěli. Nebylo potřeba ani sexu. Asi v téhle době jsem pochopila, že sex není láska (spíše z příkladu ostatních, můj první sex byl až po dvacítce) a láska není přátelství a že některé rozhodnutí už nikdy nevezmeme zpět. Když se narodila otcova druhá dcera, nezvládl dle očekávání nápor odpovědnosti a začal chlastat první ligu. 36 hodin v hospodě nebyl problém. Přivezl mě na víkend a já byla s jeho přítelkyní a druhou sestrou a v pondělí ráno (ještě to z něj táhlo) mě vezl autem zpět rovnou do školy. Byly nějaké ty strkanice při jeho trpce očekávaných návratech domů, první co si vybavím je strach z klíče v zámku. Přestala jsem tam jezdit ani si nepamutuji kdy. Prostě se někdo neozval, asi můj otec mě nebo já jemu. Nevím. On je rodič on se měl ozvat. Nechtěla jsem nic jiného než slyšet otázku, jak se mám. Hodně času jsem trávila s klukama. Kamarádama. Ať už se staršími kluky nebo s mými spolužáky. Zažili jsme spostu věcí a bylo to prostě skvělé. Házení do popelnic. Listová válka. Obíhačka po škole. Vážné rozhovory na schodech za hotelem Krušnohor. Tráva. Alkohol. Poker o sirky. Spolužáci mi dali pocit, že mě potřebují a že nejsem zbytečná a i když mi nikdy neřekli, že mě mají rádi, prostě mě přijali. Přesně takovou jaká jsem byla. A dodnes se máme rádi a jsme v kontaktu a neexistuje nic, co bychom si nemohli říct, protože se navzájem odsoudíme, ale nikdy se neopustíme. Starší parta. Zamilovala jsem se do P. Ostatní kluci žárlili ale ani ne z lásky, ale prostě jinak. Šlo to do kytek. I když všichni slibovali, jakmile odešli na vysokou, přestali se mě zajímat až o jednoho. Párkát jsem napsala první, ale už to nebylo stejné. Jeden z mých spolužáků T. mě vždy přitahoval. Nádherný kluk. První pusa padla na lyžáku v prváku. Tenkrát jsem měla svůj první záchvat úzkosti, který jsem ignorovala. Seděl v depresi na chodbě. Lehce přiopilý. Světlo mu osvětlovalo jen jednu stranu tváře. Svoje macatý dlaně opřený o pokrčený kolena. Hlavu skloněnou. Přišla jsem k němu a beze slova ho začala líbat. Den před tím jsem ho držela v náručí a on si mě k sobě tiskl. Potřeboval mě stejně jako já jeho. Když jsme se líbali. Nebylo tam jenom vzrušení. Byl tam i ten klid, kterého se dočkáte od spřízněné duše. Víte, že to je správně a že nic jiného nemá význam a já měla strach. Velký strach, že mě opustí. Tak jsem ho opustila jako první. Máme dalších několik příhod a vzpomínek, které tu nebudu vypisovat. Byli jsme kamarádi. Rozuměli si. Ale nikdy jsem nepřešla hranici. Vraceli jsme se k sobě a vzdalovali, až se rozhodl, že na to nemá. Nikdy jsem necítila takovou bolest, když mi řekl, že si vybral tu druhou a že už čekat nebude. Po maturitě jsem si poprvé pobrečela kvůli chlapovi. Šla na vysokou. Všechno vypadalo dobře. Sestra se provdala, měla fajn vztah s mamkou a každým dnem se zlepšovaly. Mamka si našla skvělýho chlapa, který mi je tátou, jakého si zasloužím a já se učila nelpět na minulosti. T. spáchal sebevraždu. Opustil mě. Opustil svou rodinu a své přátele. Zbaběle a opile. A já jsem se budila pláčem a tísní další tři roky. Na jeho pohřbu mi nekontrolovaně vyhrkly slzy a zjistila jsem to až slanou chutí na jazyku. Umřelo několik dalších lidí, kteří mi byli blízcí a já se dávala kousek po kousku dohromady. Až poslední rok cítím, že se zase mohu smát úpřímně a že už nic nepředstírám a přijala jsem veškeré role, které mi život přinesl. Dcera, sestra, žena, teta, vnučka, studentka, lektorka, kamarádka, švagrová. Ale nikdy jsem nebyla schopná přijmout roli přítelkyně. Mám strach. Mám starch, že mě opustí a že se budu sbírat po kouscích. Mám strach, že mě zničí a že to nepřežiju. Mám strach se někomu dát a tak se smířím vždy s rolí té druhé a ignoruji pocity tísně a klidu.

Nesnáším duben. Ve vzduchu cítíte naději a nový začátek a při tom pro mě v dubnu všechno skončilo. Zemřel T. A teď přijdu o druhého chlapa se kterým bych si uměla představit společný život a hádky a nehody a milování a sex a házení věcí a překonávání překážek, které se nám čas od času postaví do cesty. Bojím se milovat a nejsem si jistá, že to někdy překonám, protože psychická bolest je pro mě tisíkrát horší než veškerá fyzická, kterou jsem kdy zažila.

Jsem srab?

Advertisements