Divadelní soubor Tygr v tísni

RockCafé, úterý 18.3.2014

                 Úplně spontánní akce, fantastickej závěr fantastickýho dne. Vínečko v pro mě neznámém milém podniku v centru, divadlo, na které mě K na FB zve už dost dlouho. Terka mě protáhne zadarmo na press-kartu, den je čím dál lepší! Jsem málem v kostýmku, namalovaná – sebevědomá a krásná, mám ze sebe radost. Ideální večer na Kauzu Juráček!

                Podle stránek jsou lístky za 200 Kč, nicméně na místě se lístky prodávají za 50 Kč – cena, na kterou bych K ohodnotila i já. Po zhlédnutí té hrůzy – těch 50 Kč měli platit divákům za to, že vydrželi až do konce!

                Kdo je Pavel Juráček nevím, jsem tabula rasa. Terka se představení bojí, protože ho má srovnat s letošním vítězem Radoka – čeká jí dost nezáviděníhodný úkol… Hra začala celkem ve svižném tempu, „příběh“ mne upoutal a slibuji si Juráčkovo deníky přečíst. Tři herci ztvárňující tři různé vrstvy jedné osobnosti, jedna žena hrající všechny ženské postavy mě celou dobu štve svou nenormální štíhlostí. Čtyři herci na 60 polstrovaných sedaček rozdělených ve čtyřech spojených řadách po patnácti na straně jedné, a diváci sedící na tvrdých plastových židlích, které se po dřevěném podkladu šoupou podle toho, jak si všichni snaží srovnat mravenčící končetiny. Koho musím vypíchnout je Jan Hovorka, který svou živou hudbou zkvalitněl představení o 150 % – nebýt jeho, nedalo by se to vydržet už vůbec.

                Celou dobu tápu v tom, který herec představuje kterou rovinu osobnosti – rozdělení není nejsrozumitelnější; když už začínám mít pocit, že to má nějaké uchopitelné kontury, žena (Marie Švestková) začne promlouvat také Juráčkovo slovy a já jsem zase na začátku dešifrování. Scény, které představují extatické zfetované stavy, jsou vystavěny a zahrány tak, jak to napadne už i děti na základní škole při přípravě představení na školní vánoční besídku. Použití průhledného sprchovacího závěsu v závěru jsem se dekódovat už ani nesnažila – upoutalo mě, že herci během představení závěs v jedné scéně i zašpiní, i uklidí… Ani kamarádi v publiku, kteří se co chvíli smáli trapným okamžikům na jevišti, nepoznali konec představení – trapné ticho, kdy herci čekají na potlesk a diváci na další dávku utrpení  se dalo počítat spíš k minutě, než na zaskočené vteřiny.

                Podtrženo, sečteno – děs, běs a hrůza. Ale den byl super a večer taky – už jenom proto, že jsme si po představení daly s Terkou poslední rychlý víno na strávení zážitku. Už jenom proto, že jsem na namoklých kočičích hlavách v lodičkách předbíhala tři černochy (vysokej svalovec, malej pevnej usměvavej a vysokej štíhlej dredatej – pro každé oko něco, pro mé ten rachitik), kteří mi potom vítězně mávali do doběhnuté tramvaje. Už jenom proto, že v metru tlustá vousatá slečna blíže nepoznatelného věku, která spatřila můj pátravý pohled na velice šťavnatý zadek jejího zjevně milého, po něm skočila a během hodně jazykového líbaní kontrolovala, jestli vidím, že tenhle zadek je zadán, že tenhle zadek je její! Už jenom proto, že jsem v autobuse pozorovala usínajícího pána, kterého můj pobavený úsměv také pobavil, rozesmál a probudil. Už jenom proto, že jsem koukala zmoklým okýnkem na lesní tmu za zpěvu Sary Ramirez a v textu The Story našla sama sebe. Už jenom proto, že na mě Uragán čekal s autem a vzali jsme upovídanýho stopaře. Už jenom proto, že včerejšek byl od rána super den a vydrželo mu to až do večera =o)

                Ale na „Kauzu Juráček“ běžte radši Na Zábradlí, kam se já už chystám – tohle amatérský rádobypředstavení za 90 minut a 50 Kč opravdu nestojí!

Reklamy