„Život je svině“ řekne každý z nás aspoň jednou denně. Chcete tvrdit, že ne? Je to taková ta obecná pravda, kterou se reaguje na všechny stížnosti kamarádů („Já se učila měsíc jak blbá a od státnic mě vyhodili a ta kráva blonďatá tam přišla nenaučená a s výstřihem a odešla v červenym diplomem!“ nebo i třeba „Umřel mi děda.“), když nějak nevíme co říct. Říkáme to ale i když nám třeba jenom ujede tramvaj před nosem. Neplýtváme ale slovama s takhle silnym významem zbytečně?

                S nevolí poslouchám výhružky, že „tě zabiju, jestli mi na tý knížce ohneš rohy“ nebo že „bych umřel, kdyby ty lístky už byly vyprodaný“ – to nechápeme, co ta slova znamenají? Chápeme, ale proč je stejně takhle lehkovážně používáme?

                Kamarádka mé kolegyně se chlubila tím, že ji její přítel spontánně požádal o ruku, bez prstýnku – ten si spolu půjdou o víkendu vybrat. Přítel ale náhle a z nenadání o dva nebo tři dny později, v pátek, zemřel. No není ten život fakt sadistická svině? Ta chudina šla o víkendu místo snubního prstýnku vybírat parte a rakev. Hůř na tom snad byla už jenom Lori, která šla ve svatebních šatech ne na svatbu se svým milým, ale na jeho pohřeb…

Reklamy