Váha: 73,4 kg

                Míry: 100 – 82 – 102 cm

                Pohoda jazz, při extrémní soustředění a cíleném hledání „závad na hadrwaru“ pozoruji mírné pnutí v pažích, jinak fakt – nic mi není, všechno jak má být, cvičení je brnkačka a já jsem prostě machr 😉

                Protože jsem dobrá a protože se toho nebojim, tak mě dneska po práci čeká jako bonus pro odvážné PowerPlate 2, dojdu si tam svižnou chůzí z práce pěšky a šup na stroj. V tenhle moment pohoda přestává, břišní svaly odmítají spolupracovat a váhu nohou nebo těla kamkoli zdvihat. Dámské kliky sice nesnášim, ale na pánské nemám sílu, tak mám holt smůlu – tělo rozhodlo. Při „relaxu“ na závěr sotva funim a zděšeně zjišťuji, že jsem si do kabelky zapomněla dát vodu… Abych stihla autobus, tak se urychleně převlíkám a hezky do kopce z posledních sil dobíhám na Žižkově 133, protože 175 mi ujela před nosem. Při půlhodinové cestě autobusem domů usnu jako mimino a taktak se vzbudim, abych stihla vystoupit.

                Ubránim se Uragánovo „dneska jsi už cvičila, vykašli se na Jilien“, a dokavad mám pevnou vůli, hned začínám rozcvičovat tělo. Druhých 15 minut mi přijde zase sympatičtějších, objevuju Ameriku – rozehřáté tělo spolupracuje výrazně lépe, než tělo ztuhlé! Sice bojuju s váhou mega činek, ale jinak držím krok mnohem statečněji než včera. Dokonce relativně zvládám s Uragánem konverzovat, ten si během mé půlhodinky zatím provokativně dá jogurt, uvaří polívku a komentuje špatně dotažené některé cviky. Jako perličku na závěr si nechá sdělení, že se dneska rozbila baterie ve sprše a že můžu mít jisté problémy se sprchováním se po cvičení… Naštěstí kecal, voda teče – to, že protýká trápí už jiný 😉

                Za odměnu si vybarvím růžově druhé okýnko v kalendáři „cvičím 30 dní“ a vyčerpaně padám na gauč.

Reklamy