Nastal čas na „nostalgické“ vzpomínání na časy, kdy jsem měla stalkera. Regulérního stalkera…

          Ve zkratce – odmítnutí pozvání na kávu asi 10krát do 90 minut nechápal jako dostatečný signál, že ho fakt nechci… Na Valentýna mi dal krásně zabalený belgický pralinky, FURT mě zval a zval a zval kamkoli, bydlel na stejné koleji jako já, takže se čas od času zjevil před mýma dveřma: „jedeš teď na seminář? můžeme jet spolu“, potom toho nechal (protože mě situace děsila – znal můj rozvrh, věděl kde bydlím a prakticky nocoval na mý rohožce) a omylem jsme se potkávali na zastávce skoro denně. Vrcholným číslem bylo „udělal jsem si masérský kurz, jsi ztuhlá, medová masáž STEHEN by tě uvolnila – stav se ke mě na pokoj“. Jinými slovy – čurák…

          Spolužáci jsme byli naštěstí jenom 1 semestr, protože víc jich na FF nezvládl absolvovat, na VŠE ale ovšem zářil… Na svou oslavu inženýrskýho titulu mě zval, dokonce jsem se tam i stavila ho pozdravit – myslela jsem, co jsme si to jsme si, jsme dospělí – ten chlubivej samochválozpěv jsem vydržela sotva půl hodiny a do budoucna jsem se zařekla, že druhé šance debilům jsou zbytečně vynaložená energie a ztracenej čas…

          Od té doby jsem se s ním nesetkala. Jenom kolem prezidentskejch voleb jsem došla k závěru, že je čurák větší než jsem myslela, protože na FB měl v kuse „Miloškovi nastavim i prdel, když si o to řekne“. Chtěla jsem si ho smazat z přátel, nakonec jsem si říkala, že diskriminovat někoho za odlišné politické názory je fakt hnus…

          Ale dneska ráno jsem ho potkala v tramvaji – sedla jsem si proti němu. Prostě náhoda v pravym slova smyslu. Oblek, naleštěný botky, kabát, kufřík, nagelovaný vlas a výraz ředitel světa. Nejsem si vlastně ani jistá kdo koho pozdravil jako první… Protože na mě vyzývavě zíral (a já jsem slušně vychovaná), tak jsem se zeptala jak se má a co dělá. A teď bacha! Pracuje prakticky 100 metrů ode mě (naštěstí vystupoval o zastávku dřív než já, tak mu to možná nedošlo), dělá něco jako „strategický management“ – co to kurva je? Nicméně to řekl tónem „FBI i CIA mi líbaj podrážky„. Má se pochopitelně výborně, protože to v práci výborně klape a je tam eso největší. Načež se mě blahosklonně zeptal, jestli jedu do školy. Tak jsem mu po pravdě odpověděla, že pracuju dýl než on, a že studuju dálkově, ale to už taky dlouho. Tvářil se podezíravě, protože on má asi monopol na chození do práce nebo co… Velice jsem uvítala, že se zvedl, omluvil a šel zachraňovat svět do práce…

          A to všechno stihl mezi Florencem a Karlínskym náměstim – to není tak dlouhá cesta, je to od zastávky k zastávce jenom… Kolik to je? Tři minuty ať nežeru? A stačil mě nasrat na týden dopředu a vychválit se stylem, že týden dopředu mám důvod k blití…

          Proč přitahuju lidi, kteří jsou mistři světa v samochvále? A proč tuhle vlastnost tak bytostně nesnášim?

Advertisements