Má první velká osudová láska na celý život mě potkala na studijním pobytu v Německu v 17 letech a vydržela mi dva roky. Rodiče mě přesvědčovali, že bych měla nezávazně randit a jezdit „na víkendy s partou“ a tam se nezávazně opíjet… A ne se jezdit seznamovat s přítelovou rodinou, učit se svíčkovou a rozhodovat se ohledně své budoucnosti podle jeho představ. Všichni byli blbci, co nechápali, že čas od času je pohádka o Popelce založená na pravdě, že!

                Vzpomínám si na svou němčinářku, která se mě ptala, jestli mě to „německé pobláznění“ ještě nepustilo. Nechápala jsem, na co naráží, co tím myslí. Její slova si už nepamatuju přesně, ale ten pocit po té co mi řekla, že: “Jsem mladá, nevim co je život, vejšku mám teprve před sebou a až tam se zformuju do hotový osobnosti a s nějakou středoškolskou láskou prostě neskončim, protože to tak nefunguje“, ten si pamatuju. Byla jsem pohoršená, rozhořčená, naštvaná. Hádala jsem se s ní, argumentovala a pak jenom tiše a „vědoucně“ kývala hlavou, protože co taková tlustá a stará ženská může vůbec vědět o lásce, stejně z ní mluví jenom zášť z rozvodu! Závidí mi, tak! To, že je Berni můj osud je přece jasný a nějaká stará souška o tom ví úplný hovno!

                Jak já ji tenkrát nesnášela za ta slova! A s jakou láskou si v poslední době na ta slova vzpomínám! Je to jedna z největších pravd co mi kdy kdo řekl. Ale jak jsem to ve své mladosti na hraně puberty mohla poznat? Moje sestra je dnes na stejné hraně jako já tehdy, a taky potkala svůj osud a těší se mu rodit Klapzubovu jedenáctku. Jak já ji přeju nějakou „úču“ co ji bude mít na tolik ráda, že jí řekne tuhle nepříjemnou pravdu i za tu cenu, že tim zničí jejich fajn vztah pedagoga a žáka!!!

Reklamy