Nedávno jsem byla konfrontována se svou minulostí. Vlastně teď neustále se otáčím zpět a přemýšlím, jak jsem se dostala tam, kde teď jsem. Nikdy jsem neměla moc kamarádek. Ráda říkám, že jsem vyrůstala s vlky. Měla jsem a mám poměrně dost kamarádů. Kamarádi ovšem mají dnes přítelkyně a není snadné přítelkyním vysvětlit, že přijedu přespat. Ale holky mi začínají zůstávat v životě. Mě nejbližsí holky měly těžký život. A to je přesně to, co nás bohužel spojuje. Locika, Intelektuálka, Moravanda a já jsme ztratili někoho, koho jsme milovali.

Když mi zazvonil mobil, byla jsem zrovna ve vlaku na cestě domů a přemýšlela jsem, co si vezmu ve středu na oslavu narozenin klučiny, který se mi líbil. Párkrát jsme se v Zanzíku líbali, ale chtělo to něco, aby si mě všiml. Vlak zastavil v Benešově nad Ploučnicí, kde jsem kdysi před sto lety strávila několik dní. Volal Petr. Normálně nevolá. „Ahoj, kamarádka, říkala, že Tomáš nedorazil domů z třídního srazu.“ Co? Nechápala jsem. „Stalo se mu něco?“ „Nevím, nemám to potvrzené.“ Aha. „Jasně díky.“ Položila jsem to. Volala jsem Tomášovi, účastník nedostupný. Tekly mi po tváři slzy. Volala jsem na všechny strany. Přestoupila jsem v Ústí. Mezi nástupem do dalšího vlaku jsem si došla koupit kapesníky. Volal Psohli. „Je to pravda.“ Tomáš je mrtvý. Křičela jsem a něco se ve mě zlomilo. Jako bych cítila ty kousky, které se pomalu sypaly. Lidi utíkali z vagónu. Já ležela na podlaze, špinavé podlaze vagónu a byla v šoku. Když přišla průvodčí, ptala se mě, jestli jsem v pořádku. Já jsem ji řekla, že zemřel kamarád, protože jsem neměla lepší definici. „Byli jste si blízcí?“ Nevinná, logická otázka. „Ano.“

Psychické sračky (promiňte mi ten výraz), co přišly potom nechci popisovat. Spousta přátel mě opustila, protože jsem do nich kopala, ale ti skuteční ne. A ti, co přišli potom … někteří i pochopili. O tomto zážitku můžu kdykoliv mluvit s Locikou, které zemřela maminka, Intelektuálkou, která přišla o bratra a s Moravandou, která měla víc pochopení než kdokoliv jiný a teď prožívá něco podobného, protože přišla v krátké době o tatínka a dědečka.

Seděli jsme v temnotě, oháněli se kolem sebe a snažili se ji zbavit. Ale když nadešel čas zžili jsme se s ní. Přijali jsme ji za svou a je naší součástí. Když se zahledíte a dáváte pozor, uvidíte ji v našich očích a krátkých okamžicích čirého smutku. Jsme si vědomé, jak nám ti dotyční chybí. Moravandu nemá, kdo vést k oltáři, není nikdo, kdo by vyhrožoval, že pokud někdy ublíží jeho holčičce tak… Locika nikdy nebouchla dveřmi a nekřičela „Nech mě na pokoji!“, neměla komu říct o první menstruaci či sexu či lásce. Neklopila oči o zmínce „teple se obléct“. Intelektuálka nemá bratra, který by si dělal srandu z toho, jak zdomácněla, aby se ji vzápětí podíval do očí a řekl: „Jsem rád, že jsi šťastná.“

Přišli jsme o hodně. Stali jsme se někým jiným. Změnili jsme se. Vážíme si podstatných věcí a často utíkáme, abychom dorazili do cíle, který si zasloužíme. Přejte nám štěstí a sobě také.

Advertisements