Čim to je, že se jako společnost ženeme, ženeme, nestíháme, neodpočíváme, tlačíme tu káru stále hůř? Nedivim se, že nás ta kára čas od času přejede, protože ona dost váží a většinou je šoupeme do kopce ještě. Ale štve mě, že je to normální. Věta: „nestíhám“, už dávno ztratila svůj význam. Proč neumím odpočívat? Kterej vůl rozhodl, že mít volnej čas na skutečně aktivní nicnedělání je zbytečný a nepotřebný luxus? A proč my kreténi na to přistoupili?!?! Co za to máme a co z toho jako máme? Vyjma žaludečních vředů?

          Pracuju a studuju, do toho mám kamarády a rodinu, ráda si čtu a chodim do divadla, moc ráda bych chtěla chodit tančit a plavat a šít a číst si u řeky a v sobotu usnout na voňavý louce při pohledu do mraků – to jsou ale nesplnitelný sny… Proč? Vždyť nedělám nic jinýho než většina ostatních. Lítáme jak hadry na holi, sotva se potkáváme a když, tak se míjíme a nevidíme. Přiběhneme s výkřikem „spěchám“, vyměníme si výčty svých povinností a běžíme se dál pachtit. Kde je chyba? Kde je problém? Asi v nás, respektive ve mně… Ale já nechci říct kamarádům „dejte mi pokoj, chci koukat na hladinu řeky a nehnout se tři hodiny“, protože to budou tři hodiny, který si neužiju proto, že bych je mohla věnovat těm kamarádům.

          Proč máme pocit, že skutečněj odpočinek je špatnej? Jak si máme odpočinout, když odpočíváme s výčitkama? Vyčerpávající spirála stresu a spěchu… Jak z ní ven?

Reklamy