Posledních několik let mám svou vysněnou Bereniku. Bereniku Ifigénii O-A, je to moje Rory pro mě – Lorelai. Je to moje fantasie, nedostižný sen, dokonalá holčička. Je to moje chiméra. Je to Berenika se kterou ve dvou žijeme na Vinohradech, protloukáme se, jsme pro sebe vzájemně vším. Ona bude muset začít brzo s brigádama, já budu pracovat jak černá, abych jí mohla dopřád hodiny baletu a moderního tance a jazykový kurzy a hodiny na saxofon a harfu a klavír, bude recitovat zpaměti básničky, bude umět francouzsky. Pojede aspoň na rok studovat do zahraničí, nebude se za mě stydět ani v pubertě. A bude mít ten život, kterej jsem si neuměla ani představit, ani zařídit pro sebe sama. Nebude se bát popolítnout, ona bude lítat, protože já budu jejíma nohama na zemi. Moje Berenika je prostě někdo výjimečnej, někdo kdo dodává naději a sílu ostatním. Někdo jehož smyslem života bude samotné aktivní, plnohodnotné a úchvatné bytí.
          Vyprávěla jsem o své Berenice všem přátelům na potkání, že mám vymyšlené jedinečné jméno pro jedinečnou dceru, která na mě někde čeká a těší se až mě pozná, stejně jako já se těšim, až jí budu jednou vázat vlasy do copu a pyšně jí tleskat na jejím prvním koncertě nebo na první autogramiádě.
          Lenka celé těhotenství nechtěla odtajnit jméno pro svou vznikající holčičku. Bylo to tajemství, aby “jí ho někdo nerozmlouval a neznechutil”. Zpráva z porodního sálu na kterou se poslední dny i měsíce těšim jak malá mi neudělala radost… Ukradla mi moji holčičku… Ukradla mi můj sen…
          Náhoda? Jsem zbytečně podezíravá? Jsem nepřející a sobecká? Nevěřim na takovou náhodu. Věřim na kudlu v zádech. Věřim na konec hezkého přátelství. Chtěla bych být optimističtější, ale nemůžu. Jsem unavená, jsem znechucená a zrazená. Jsem vyčerpaná… Chce se mi spát…

Advertisements