Jsem dominantní. To asi nikoho, kdo mě zná moc nepřekvapí. Většinu svého života jsem věděla, co chci. Snažím se neplést jiným do života, ale čím víc mi na lidech záleží, tím míň se dokáži udržet a dávám rady.

Vysnila jsem si boty. Krásné černé kozačky, šněrovací a zároveň na zip, hodící se k sukni i kraťasům asi když mi bylo patnáct. Myslím, že za to mohl jeden díl od Lenky Lanczové. Když mi bylo přes dvacet, začali je vyrábět a já si je koupila. Do té doby jsem chodila po obchodech a zoufale prodavačkám říkala svoji představu a i když mi byly nabízeny přijatelné varianty, nepodvolila jsem se, vyčkala jsem.

Otázka zní: Jak je možné, že jsem schopná několik let čekat na vysněné boty a trpělivě je vyhlížet v obchodě (nejsem v tom jako žena sama), ale u chlapů dám na dobře míněné rady od kamarádek? Vím, že to nedělám sama.

Můj první chlap se kterým jsem chodila mě naučil jednu věc: Když něco chceš, řekni si o to. Prosím Vás ženy, nečekejte a nehrajte divadlo, prostě specifikujte požadavky a trvejte si na nich, vím, že to dokážeme.

Pro chlapy to zkrátím. Když Vám nefunguje počítač, vyhodíte ho nebo ho prodáte a koupíte jiný a lepší a doba ve které jste schopni se rozhodnout je překvapivě krátká. Přeneste to i do jiných sfér ve svém životě. (práce, ženská)

Že nevíte, jak začít? Pomůžu Vám:

Já chci… (doplňte podle libosti)

Advertisements