Poměrně nová knížka, která si velice rychle získala oblibu i mimo Itálii. Autorem je šestadvacetiletý fyzik, který má rozhodně talent přitáhnout čtenáře a nechat ho chodit s nosem zabořenym do řádků po městě.

          Alice a Mattia jsou dvě prvočíselná dvojčata, která v dětství udělala špatné rozhodnutí (ona prostě nechtěla lyžovat a on si chtěl užít aspoň jedno odpoledne bez retardované sestry dvojčete), která pubertu prožívají ve vykořenění (on, protože svět nechce přijmout; ona, protože ji svět nepřijímá), která pouze spolu mají pocit, že zapadají do společnosti a jejich existence má smysl. Bohužel neumí komunikovat, neumí se vypořádat se svou minulostí, svými traumaty a starchy (stejně jako celá dnešní společnost), jdou vedle sebe, ale stale udržují místo pro sudé číslo mezi sebou. Když Alice tuto křehkou rovnováku poruší, tak Mattia zbrkle opouští Itálii a začne pracovat kdesi na severu na univerzitě, jenom aby si prostor zase vytvořili. Rozvádějící se anorektická Alice o desítku let později udělá ještě jeden poslední krok směrem k “obyčejné” harmonii s Mattiou, ale ten zůstává vědomě zavřen v koupelně a čeká až ta magická chvíle rozostření hranic vyprchá, aby v ještě nepropustnější bublině než jak jsme ho poznali na začátku knihy, příběh ukončil…

          V příběhu není snad ani jediná postava, která by nebyla nějakým způsobem vyšinutá – matka zazlívající synovi ztrátu dcery, otec s pocitem viny kvůli naplňování svých ambic prostřednictvím dcery, služebná, která si vymyslela svou minulost, aby měla aspoň nějakou, bezdětný fotograf s nenaplněnými rodičovskými ambicemi, zneužitá středoškolská královna Viola ze zlaté klece, matka umírající na rakovinu, lékař přehlížející anorexii své ženy dokud mu nemůže dát dítě… Všechny postavy co se potkávají mají společnou neschopnost komunikace, pocit vykořenění, samoty, prázdnoty, ztracenosti a všeobjímajícího zmaru. Když už se někdo pokusí o vzepření se, tak si od sebemenší změny slibuje zvrat ve svém životě a doufá ve štěstí nabité náhodou…

          Úspěch knihy je myslím založen právě na tom, že popisuje přesný stav dneska společnosti ženoucí se kamsi za vidinou mamonu a štěstí, aniž by viděla, že štěstí běží na dosah ruky vedle nich. Společnosti, která doufá, že k dosažení absolutního štěstí a harmonie postačí, když ke štěstí lakonicky mírně pozvedne ruku (aniž by jeden či druhý změnil směr úprku). Společnosti, která pokaždé znovu nevěřícně kouká, jak štěstí se stejně lakonickým mávnutím běží dál ve své trajektorii a je stále dál a dál od nás, až už je nemožné Ii přes vynaložení skutečně maximálně energie na ně došáhnout…

Reklamy