Není to žádné tajemství, v korporacích není práce. Aspoň ne v tý, kde teď jsem, v tý minulý ji bylo i za tuhle. Od extrému k extrému, přesná definice mýho života…
         V práci si hledám knížky v knihovně, (polo)učim se francouzsky, mailuju s kamarádkama, rodinou i Uragánem, vyřizuju svou PostCrossingovou (http://www.postcrossing.com/user/SharkaA) vášeň (pohledy si tu vybírám, píšu i scanuju), vedu si jídelníček a počítám si kalorie, objednávám squashový haly na večer, píšu seminárky, kopíruju si kila podkladů na zkoušky, a hlavně spoustu času čtu zprávy, blbosti z netu a prohlížim si roztomilý fotky a videa co je na FB někdo doporučí. Sere mě, že si nemůžu třeba aspoň číst – před počítačem si rozložit knížku a číst si a odložit ji až bude skutečně potřeba, abych něco udělala…
         Vrchol mé laxnosti nastal dneska – bez ostychu jsem si přinesla nastříhané čtvrtky, připravila si (firemní) lepidlo a nůžky, vytiskla si několik fotografií a obrázků. U stolu a pracovního počítače v kanceláři jsem každou fotografii vystřihla, pečlivě nalepila do středu připravené čtvrtky a každou takto osobně vyrobenou „pohlednici“ zezadu popsala poměrně hustým vyprávěním. Šest takovýchto pohlednic jsem vložila do obálky, kterou jsem krasopisně nadepsala, pokreslila a jinak vyzdobila obrázky. Pak jsem se rozhodla dopis doplnit o skutečný (průvodní) dopis. Vytáhla jsem (pracovní) sešit, vzala gelové pero (vypadá líp než propiska), šťouchla do myši a popsala čtyři stránky textu v ruce. Napěchovanou obálku jsem nakonec zalepila a o obědové pauze ji hodila do schránky.
         Přibližně tři hodiny jsem nevypadala ani hodně zdaleka, že dělám něco pracovního. A nikdo se nepozastavil, nevšiml si, nenapomenul mě. Nikdo si hlavně nevšiml proto, že jsem tím nezpozdila žádnou práci! A to je poněkud zvrhlé… Poučení pro příště? Byl to příjemněji strávený čas než ztrácením času na youtubu – jako že tohle denně dělat nebudu, tak se těšim, až si v práci napíšu za měsíc další neodfláknutý dopis.

Reklamy