Kultura za normalizace se dělila na oficiální (správný socialisticky budovatelský bláboly a estrády v televizi) a neoficiální. A ta neoficiální na vnitřní a vnější exil. Vnější exil je jasnej, to jsou emigranti, kteří dál tvořili česky a vesměs o českejch tématech, ale jinde .

          A ten vnitřní exil jsou takový ty sympatický máničky undegroundový. To jsou disidenti co dělali bytový divadla, samizdatově vydávali knížky (dost často těch emigrantů), podepisovali Chartu, byli pečení vaření v Bartolomějský, na výročí srpna byli pravidelně na tři dny zavřený v Bohnicích, byli dost pravidelně sledovaní (aneb Každý svého vlatního eSTéBáka), byli propojený s hudbou (Plastic People) – vůbec ta kultura bylo propojenější. Dneska to je divadlo – zeď – hudba – zeď – balet – zeď, hodně velká zeď teď – politika … Tam to bylo všechno na jedný hromadě. Muselo to být hrozně inspirativní prostředí. Ty jejich básničky (a tvorba obecně) je syrová, je upřímná, je řezavá, ta si nehraje s kudrlinkama, protože život je syrovej a surovej. Ale přitom je to ohromně lidský a upřímný a niterný a v určitym významu hřejivý. Odhodlaný, ale trochu hysterický odhodlání, který už překonalo bezmoc…

          Jsou to pro mě nedostižný morální pilíře, který dnešní době chybí. (Ano, tohle období a prostředí mě hrozně dojímá a u filmu Občanský průkaz, když ty mladý děcka rozhání těžkooděnci pravidelně bulim a chci dělat revoluci…) A ano, mám je idealizovaný – jejich alkoholismus omlouvám a glorifikuju. Jsou to tak nedostižný morální bašty, že vyčítat jim nějakou berličku, která jim pomůže vydržet, mi přijde jako vrchol hnusného zbabělého pokrytectví.

          Je ale pravda, že v dnešní době, kdy se může vydat každá knížka, každej si může zpívat kdy chce, co chce, kde chce a s kym chce, už neexistuje vnitřní exil? Nejsme všichni oběti nějakých “obecných norem”? Já sama žila dlouho vnitřně spoutaná, v područí rodičů a rodiny, sice s vlastním názorem, který jsem si ale nechávala hluboko v sobě, nevyřčený, jenom pro sebe. Kde je ten rozdíl – postavit se vlastním rodičům a postavit se celé společnosti s reálným rizikem ne zrovna luxusního kriminálu… Co je těžší, a co lehčí? Když jsem nedokázala bojovat sama za sebe – jak jsem se mohla celý život obelhávat myšlenkou, že bych měla sílu na revoltu? Nyní jsem spoutaná jinou sítí, ale zase sítí, ta partnerská ale tak neškrtí, netlačí a nebrání v pohybu. Je mnohem jednodušší bojovat sama za sebe s někým po svém boku, než stát na barikádách sama samotinká. Chvíli to člověk vydrží, nakonec – nebojovala jsem ten boj nejkratší dobu. Ale vyčerpá to, každý další útok, byť ve formě téměř nevinné otázky, stojí ohromnou energii a množství sil a vypětí vydržet na barikádě do další zdánlivě nevinné otázky. Teď nemusím tvrdě hledat sílu, na barikádách nestojím sama, ale někdo mě drží za ruku, zachytí mé umdlené nohy a strčí mě do zad, když je potřeba jít na steč. Je to jednodušší, je to příjemnější.

          Jsem slabá, nepodepsala bych Chartu, a neměla v kapse kalhot připravený kartáček, kdyby mě náhodou nechali nocovat někde v cele předběžného zatčení. Nejsem silná. Potřebovala jsem někoho, kdo bude bojovat za mě. Jsem ve své slabosti ale šťastná. I když s jistými výčitkami…

          Snad nejsou všichni jako já. Snad jsou lidé, kteří i v naší a další generaci budou umět stát sami proti všem! Potřebuju takové lidi, abych je mohla ctít a obdivovat. A abych se mohla i nadále obelhávat, že kdyby mě vyzvali, ať podpořím jejich boj – že bych ho podpořila.

Reklamy