Uragán včera ráno odjížděl na týden na služebku do Itálie, už kolem oběda jsem se cítila nesvá z představy osamělého návratu do prázdného bytu. Vyteklá lednička a dvě pračky prádla a rozhovor s Every mě naštěstní zaměstnaly, ale když jsem na Uragánově straně postele objímala plyšáky místo něj, už jsem začínala cítit nepříjemnou prázdnotu.
Druhý den odloučení, deset hodin ráno a já už přes hodinu koukám na všech šest společných fotek, co máme (je možné, že jich za rok společného života máme skutečně takhle málo?) a hýčkám si sadomasochisticky svůj stesk a samotu. Večer se těšim nechat být všechny domácí povinnosti a hezky si lítostivě číst ve vaně či posteli, ideálně v kulisách podmalovaných nějakou tísnivou hudbou.
Je absolutně překvapivé, že bych já, která žila přes rok sama a libovala si v tom prázdném bytě a nepropustném tichu, měla cítit tíseň samoty, když v posteli neslyším cizí dech. Ale zjevně se tak stalo…

Reklamy