Na první pohled totálně neintelektuální a braková záležitost, na pohled druhý, důkladnější – není to zase tak odsouzeníhodné. Každopádně je to velice čtivé, poutavé a zábavné.

           Tři generace žen v jednom domě a všechny spojuje hlavně otázka mateřství v „nestandartním“ věku. Bábinka, čtyřiatřicetiletá Karen a sedmnáctiletá Charlotta ukazují tři konkrétní podoby, z nekonečné škály možností, jak může vypadat matka.

           Bábinka už většinu času neví přesně kým je a čí je – trápí ji stařecká demence a své vnučce a hlavně dceři způsobuje každodenně komické problémy. Za nejpovedenější kousek by bylo bezpochyby vyhlášená ugrilování dopisu banky s akciemi v toustovači. Když si je ale bábinka vědomá v jakém časoprostoru právě je, je velice vřelá, milující, vstřícná, chápavá a obětavá. Tuto její povahu potvrzují i vzpomínky a vyprávění z minulosti – sama život neměla nejjednodušší: otec si matku nevzal a chodil po ženských, dědeček byl alkoholik, bratříček se v dětském věku utopil v kanálu, bábinka si sice uměla najít milujícího a hodného muže, bohužel neuměla otěhotnět, v 46 letech si proto přisvojila dceru nezvedené šestnáctileté sousedky a malou Karen zahrnula tak dlouho stupňovanou láskou. Později jako poměrně mladá vdova vychovává svou vnučku, protože Karen se poddává poporodní depresi, následně porozvodové depresi a následně se uzavírá do skořápky ublíženého hněvu.

           Karen otěhotněla v šestnácti letech, otec malé Charlotty si ji pod tlakem prasklého kondomu vzal, ale oba mladí rodiče se rozvedli dříve, než se stali skutečnou rodinou. Karen si s malou holčičkou vrátila do domu své ovdovělé matky a dítěti vyčítala, že jí překazilo velkolepé plány na univerzitní vzdělání a jiný než maloměstský život. Karen, kterou v knize potkáváme, jsem neměla většinu příběhu ráda – nemilující matka, nevděčná dcera, neschopná mít aspoň jednu kamarádku, vlastně chuděra, která je sžíraná vnitřním hněvem, málem bych řekla „ublížený puberťák“, kdyby pubertu neměla mít už větší část života za sebou. V momentě, kdy se dozví, že je adoptovaná se ve své zastydle pubertální umanutosti upne na svou biologickou matku, kterou si idealizuje. Utvrzuje se v tom, že ji biologická matka spasí, dá jejímu zpackanému životu řád a směr. Jak je hořké vystřízlivění, když se ukáže, že ona vysněná bytost utrápila další dítě, že je troskou ubližující a sršící nenávist a zášť. Až tehdy Karen dospěje a uvidí kvality své matky, ženy co se pro ni obětovala a která nyní potřebuje veškerou péči vrátit. Jaká je ironie, že Karen odhodlaná starat se o stárnoucí matku nedostane příležitost, protože bábinka prodělává mrtvici a potřebuje péči kvalifikovaného personálu specializovaného hospice.

           Sedmnáctiletá Charlotta se sice potýká s normálním pubertálním pocitem nepochopení a vykořenění, se vztahy se spolužačkami a s první láskou; jinak je ale vyrovnanější než její matka. Bývalý spolužák Paul se jí jeví jako ideální objekt k prvním sexuálním zkušenostem, nevybírá si nejvhodnějšího kandidáta… Od sexu si slibuje onu mystickou dospělost, změnu, která dá životu smysl a směr a řád. Nakonec se dočká – otěhotní. Dítě se rozhodne si nechat, a až v těhotenství poznává Daniela, který se v průběhu knihy z podivína mění v ideálního prince, kterého jsem Charlottě záviděla. Sedmnáctiletý Daniel je nereálně vyrovnaný, sebevědomý, ideální a snový, že Charlottu nakonec i drží za ruku na porodním sále a je odhodlaný stát se otcem malému Williamovi…

           Pohádka o tom, že se nakonec všichni změní k lepšímu a budou se mít rádi je završena tím, že se Karen a její bývalý manžel opět sblíží a on je odhodlán získat jejich vztah zpět…

           Obyčejný příběh, běžné postavy normálního života a Danielovo povzdech „Všichni jsme jenom poznamenaní puberťáci, kteří se nějak snaží protlouct životem“ činí tuto knihu příběhem, který si své čtenáře najde určitě v hojném počtu.

 

Advertisements