FaceBookem proběhlo cosi jako „10 knížek co ovlivnily můj život“ a všechno to byly ty psychologický knížky v duchu „Uvažuj optimisticky“, „Jdi za svým úspěchem“ a „Jsi pánem svého štěstí“, prostě ty žvásty, co si ráda přečtu na netu nebo v časopise v čekárně u doktora, ale přistupuju k nim stejně jako k horoskopům. Neříkám, že ty knížky nemaj smysl, ale koukám na ně jako na svého druhu „civilizační chorobu“ a byznys, který vydělává na ztrátě lidskosti ve společnosti.

Bývalá spolužačka z vejšky na FB zveřejnila vlastní seznam deseti knížek a musím bohužel přiznat, že o většině z nich jsem ani neslyšela, a rozhodně z krátkého načrtnutí vypadají všechny, že si je na svůj seznam „musim si přečíst“ přidávám. Necituji její krásné povídání o jejích srdcových knížkách, ale seznam uvedu, právě abych ty tituly nezapomněla a mohla si je také vyhledat, přečíst, nechat se ovlivnit a třeba si je přidat také na svůj seznam.

  1. Tove Jansson: Čarovná zima
  2. Carry van Bruggen: Eva
  3. Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu
  4. Frans Eemil Sillanpää: Umírala mladičká
  5. Ira Levin: Rosemary má děťátko
  6. Vítězslav Nezval: Valérie a týden divů
  7. Giovanni Boccaccio: Dekameron
  8. Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma
  9. Sofi Oksanen: Očista

Podle Marijke a její nostalgické vlny jsem se také zamyslela nad svými deseti knihami – stálo mě to více času než pár hodin. A seznam je určitě neúplný a rozhodně měnný – je ovlivněný mými momentálními pocity a mými dosavadními zkušenostmi. Bylo by vlastně zajímavé si podobný seznam vytvářet čas od času znovu a znovu a pozorovat na něm změny… Seznam, který předkládám, jsem se snažila vytvořit skutečně objektivně, bez ovlivnění mými momentálními pocity a tématy co mě zaměstnávají, a bez ovlivnění knihami, které jsem nedávno dočetla. Je zřejmé, že už jenom pro tu snahu je nemožné, aby byl objektivní. Sranda je, že jsem se bála, že 10 bude moc, ale po pár minutách jsem už přemýšlela jak to očurat (Třeba podle kategorií? A pod jeden bod šoupnout knížky tři?), abych knížek mohla uvést víc. Ale zadání znělo jasně – deset. Tak snad jsem žádné knize neukřivndila…

  1. Iva Procházková: Karolína, stručný život šestnáctileté

Dívčí romantický příběh, který jsem četla mockrát a v nemoci jsem na ni šahala cíleně. I dnes v mé „dospělé“ knihovně má ta knížka svoje místo. Sedmnáctiletého Lva jsem milovala a vlastně stále miluju, on byl jedním z předobrazů ideálního muže, kterého jsem se stále snažila najít v reálném světě. A kterého jsem našla (paradoxně či příznačně?) v Uragánovi, který nesplňuje asi ani jeden bod z toho seznamu ideálnosti.

  1. Zdeněk Šmíd: Cejch

Jsem dítě dosazené do vykořeněných Sudet, ve kterých jsem vyrostla v lesích, s krosnou, pod stanem. Mezilidské vztahy už tak náročné, jsou zde (i v Sudetech i v knize) zkomplikované o jazykové a národnostní nesrovnalosti. Na pozadí těch velkých dějin a nesmyslných válek mocných se řeší skutečně důležité věci – kdo komu přebral holku, proč strejček kulhá a kdo má hezčí auto. Příběh, který při každém dalším čtení rozkrývá nové roviny. Příběh o skutečném hořko-sladkém životě.

  1. William Styron: Sophiina volba

Kniha, na kterou jsem ve třeťáku měla dělat referát, kniha, kterou jsem četla do pěti do rána, abych referát mohla přednést na základě vlastní čtenářské zkušenosti. Zdaleka ne první druho-válečný příběh, které tolik miluji a vyhledávám, protože ty situace, vztahy, zvrácenosti, které doba vyvolala v lidech jsou tak skutečné, surové, neuvěřitelné, a na tolik nepředstavitelné, že budou literaturu živit ještě pár desítek příštích let. Příběh, který by klidně mohl nahradit veškerou ostatní válečnou literaturu, protože Sophiina volba je tak nepředstavitelně nelidská, že může zastoupit ostatní nelidskosti.

  1. Bernhard Schlink: Der Vorleser (Předčítač)

Další ze silných válečných příběhů. Kniha, kterou jsem četla v originále, ve své německé éře, kdy jsem věřila, že se po maturitě do Německa odstěhuju a Bavorsko bude má nová domovina. Kniha, kterou jsem předčítala Bernimu a on ji předčítal mně při druhém čtení, protože první čtení nestačilo a pouze navnadilo. Tak přesvědčivě popsaná úvodní scéna, že jsem poprvé nad knížkou skutečně cítila zápach zvratků a v rukou cítila tu natrávenou hmotu protékající prsty – tak krásně dekadentní zážitek jsem předtím ani potom při četbě už nezažila.

  1. Václav Hrabě: Blues pro bláznivou holku

Poezie, která mě provází již deset let. Mám radši příběhy než básničky a najde se více básníků, ke kterým se ráda vracím. Ale zde se vždy znovu cítím být tou „holkou, kvůli které se toulá po nocích a učí hrát jazz“, cítím se být tou holkou, kterou jsem nikdy nebyla.

  1. Jarmila Loukotková: Navzdory básník zpívá

Moje seznámení s Fr. Villonem, kterého jsem si zamilovala, hltala jeho životopisy a zamilovala si jeho verše. S Villonem, který mi ukázal cestu k prokletým básníkům a beatníkům, a který má proto zajištěné čestné místo v mé knihovničce.

  1. Milan Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí

Doktor Havel o dvacet let starší ze Směšných lásek je povídka, na kterou přísahám, ale kniha vydaná 2006, kterou mi bráška daroval k předposledním středoškolským narozeninám je kniha, jejíž vazby, když se dnes dotýkám, mám pocit, že si podávám s bráchou ruce. Její název je pouze nesnesitelnou ironií bytí v těch chvílích…

  1. Leo Rosten: Pan Kaplan má stále třídu rád (v překladu Antonína Přidala)

Kniha, u které člověk brečí smíchy při prvním i osmém čtení.

  1. Fráňa Šrámek: Stříbrný vítr

Příběh, ve kterém jsem se smířila, že já stříbrný vítr prostě neslyším…

10. Pauline Réage: Příběh O

Jeden z prvních porno-románů, a rozhodně první se sado-maso tematikou. Ne, že by příběh byl skoupý na erotické scény, ale ten ženský pohled a autentický popis rozkoše z ponížení byl uchvacující. Stejně jako stejnojmenné divadelní představení s dress-codem ze kterého jsem prchala v jehlových lodičkách, protože jsem dostala nespočet nabídek k bičování i zbičování…

***

11. Honza Adamovič: Zrychlené království včerejší radosti

Kniha, kterou jsem sama vydávala k nedožitým narozeninám… Při typografických úpravách jsem se jednak loučila s bráchou, jednak s K a svým bezstarostným vysokoškolským pražským životem. Sbírka, kterou jsem nestihla vydat k symbolickému datu, ale která vytvořila v mém životě jeden ze skutečných milníků a zlomů. Kniha, kterou jsem při editaci ´četla´ tolikrát, a v papírové podobě ji neumím otevřít a strávit s ní večer. Mám pocit, že takhle je ta knížka pravdivější a živější. Nebo se tuhle Pandořinu skříňku jenom bojím otevřít?

Reklamy