čmajznuto z: http://www.kamikazedrink.cz/esc-14-zombie-kanclokalypsa/

 

Pípnul jsem si příchod a mrštně se protáhl turniketem: „Brýtro.“

„Co tady hulákáš, ty kryple? Nejseš tady sám, do hajzlu kurva!“ vyštěkl na mě zpoza Sylvina stolu zesinalý rozcuchaný přízrak s propadlými tvářemi a takovými pytli pod očima, že by se v nich vyspal celý skautský oddíl. Načež se chytnul za spánky a s nelidským křikem vyběhl z místnosti.

Krve by se ve mně nedořezal.

Z kuchyňky se začal blížit Pixel. Opravdu jen začal. Jeden krok mu trval asi 7 vteřin. Na cestu se díval sotva milimetrovou škvírkou v levém oku, něco nesrozumitelně mumlal a před sebou držel hrnek obrácený dnem vzhůru. Za fíkusem ztratil orientaci a vrazil čelem do zdi, ovšem dál pokračoval v chůzi na místě, připomínaje postavičku z počítačové hry.

Otočil jsem se poděšeně doleva k šéfově kanclu. Šéf seděl v křesle, s hlavou v nepřirozeném záklonu, zavřené oči, pusu dokořán. Zdálo se, že je mrtvý.

To už jsem začal panikařit. Přiskočil jsem k účetní a začal s ní třást v ramenou: „Co se tu stalo, účetní?“ (Nemám dobrou paměť na jména.) „Odpověz mi! Účetní!“ Účetní jen civěla nepřítomně před sebe a nejevila víc známek života než Karel Schwarzenberg. Ostatně jako celý kancl.

Skoro to vypadalo, jako by někdo rozfoukal do klimatizace nějaký paralyzující plyn. Zavětřil jsem a opravdu ucítil jemný, ale krajně nepříjemný pach. Rozbušilo se mi srdce. Zakryl jsem si nos a ústa kvartálním hodnocením. Po chvilce pátrání jsem zjistil, že je to Pixelův salát z červené řepy.

„Mmhhhhh… hh…“ U kopírky mručela vysoká postava s poloprůsvitnou kůží a opakovaně bušila do tlačítka „START“. Ovšem neměla s sebou nic na kopírování a ani nezavřela kryt. Takže světlo skeneru ozařovalo jen její zkrabacený obličej tam a zpátky, jako projíždějící auta.

Najednou mi došlo, co celá situace připomíná ze všeho nejvíc: zombie apokalypsu! Plíživý útok nemrtvých. Jako by celé naše oddělení bylo infikované. A kdo ví, co zbytek firmy. Zbytek Prahy… Já věděl, že se to může stát.

Představil jsem si, jak běhám po budově do půl těla, s brokovnicí. V každém patře rozkopnu dveře a všechny ty plesnivý všiváky pokropím pořádnou dávkou. Broky letí openspacem a tříští LCD monitory jako krekry. Někoho trefím do břicha. Někomu se rozprskne mozek po magnetické tabuli.

Pixel se konečně otočil ode zdi, sesul se do tureckého sedu, pořád dokola si autisticky drmolil pod fousy: „To nejde… to nejde… to jinak nejde…“ a začal si na koberci rýsovat zaměstnaneckou kartičkou čáru koksu. „Nedáváš mi na výběr, Nespresso!“

Zaslechl jsem slabé vzlykání. Patrik seděl pod stolem a plakal do hrnku s mlékem.

„Patriku! Co se tady probůh děje?“

Pomalu ke mně otočil svou tvář zkřivenou zoufalstvím: „Rozbil se nám kávovar.“

Advertisements