Úterní večerní cesta vlakem z Prahy domů předčila očekávání. Všech.

Když si čtu, tak si čtu, takže když ve 22.00 (10 minut po plánovaném příjezdu) průvodčí poprosil o „chvilku strpení kvůli pár spadlejm kamenům“, tak jsem si četla dál a nenechala se rušit. Ve 23.05 jsem dočetla, podívala se na hodinky a získala podezření, že je někde něco špatně. Přibližně přesně ve stejnou chvíli prošel kolem průvodčí a oznámil nám, že „hasiči už přijeli, ještě tak 45 minut“. Snažila jsem se ho ukecat, že bydlim na příští zastávce, že mám baterku a že kilometr ujít umim i s třema taškama v rukou. Neoblomně trval na tom, že kameny zavalily tunel a já neprojdu, protože prostě koleje jsou zavalený. Pocit zděšení fantasticky podmalovat asi sedmnáctiletý zajíček v rohu, kterého jsem si do té doby nevšimla – vytáhl kytaru a začal na ní dost neuměle brnkat. V hororech by to byla přesně ta situace, kdy by celý kinosál začal na hlavní hrdinku (mě) křičet: „Ser na zasypanej tunel a běž! Nezůstávej v tom vlaku, cokoli venku bude lepší než zůstat ve vagóně“.

No, horor to nebyl, nikdo na mě nezakřičel a já v naivní víře v České dráhy zůstala sedět a stopovala 45 minut. Aby to bylo zajímavější, nezapli nám topení, takže jsme byli vymrzlí jak psí exkrementy. Přibližně přesně o půlnoci k nám přistoupil ze sousedního vagónu zbytek trosečníků a topení nám zapli, asi na žádost někoho drzejšího než jsem já, malý prostor téměř okamžitě připomínal výheň. Podusili nás tak 20-25 minut a vyhnali nás do mrazu přestoupit do jiného vlaku.

Ozvala si první pšíknutí a první chudák se snažil zakrýt to, že si nos utírá rukávem. Asi třicet hasičů umazaných mourem v obličejích nám pomohlo přestoupit po jakýchsi vachrlatých schůdkách, takže podezření, že situace je vážnější než „spadlo pár kamenů“ bylo definitivně potvrzené. Ve vlaku nám oznámili, že nás odvezou tři zastávky proti směru kýžené jízdy, kde na nás bude čekat autobus, který nás odveze na náměstí do Jílového, kde nás čeká tříkilometrová vycházka nocí na vlakové nádraží (kde bude připravený vlak směr Týnec a Čerčany).

V Davli pochopitelně nikdo a nic nečekalo, nechali nás dalších 20 minut stát na mrazu (bylo dvou stupňů nad nulou, takže přiznávám, že přeháním), načež náš přemilá blonďatá průvodčí zdvořile požádala, ať nastoupíme zpátky do vlaku: „Mě to vůbec nezajímá, já měla bejt doma, já prostě jedu, tak si nastupte. Tak jedete nebo ne! Na co čekáte a proč nenastupujete?“ Asi jsme hromadně koukali nechápavě, protože tohle byla změna, kterou jsme úplně nečekali. Na naše odůvodněné dotazy po slíbeném autobuse jsme se dozvěděli, že se projedeme ve vyhřátém vlaku (ano, slíbili, že nám opět zatopí, když jsme takový padavky) do Vraného, kde přestoupíme do vlaku ve zpátečním směru, který nás doveze zpátky do Davle, kde bude ten slíbený autobus a následná vycházka lesem.

Poslušně jsme nastoupili (na zvážení jiných možností nám nedali ani 15 vteřin, mozek omráčený šokem nevěděl čí je) a ve vlaku naše rozumná argumentace, že autobus projede Jílovým i přes objížďku byla umlčena hurónským sádelnatým pánem, který si „Tohle na triko teda nevezme, on kvůli nám nestráví život v kriminále, protože na objížďce se může motat opilej pes s dítětem (Nebo to bylo naopak? Smysl to nedávalo na žádnej pád.) a on by ho srazil a nás by tim zabil a byl by odepsanej, to on si na triko doprdele ale vzít přece nemůže!“ Ve Vraném přistoupil jeden mladík a ČD nás opět překvapily – vlak se dal do pohybu opačným směrem, směrem ku Praze a ne k našim domovům.

Mezi trosečníky neplánované změna směru vyvolala pochopitelně vlnu nevole. Empatická blondýna nás ubezpečila: „Že tenhle kluk potřebuje do Zbraslavi a oni jsou povinni ho dovíst do cíle, že tam měl být už před půl hodinou!“, to neměla říkat, protože my měli být v cíli už před hodinama čtyřma. Načež se ozvala (do té doby pokorně mlčící tmavovlasá žena), že „Ona měla být doma už dávno, že potřebuje být zítra ráno v šest zpátky v Praze, že je zdravotní sestřička a že doufá, že ji Dráhy do těch šesti dovezou zpátky do Prahy, když už nic jinýho.“ Blondýnka chtěla už doma dávno chrnět a naše trable ji zásadně nezajímaly (Po podrobnější prozkoumání musím přiznat, že ji bylo maximálně 40, ale hlas měla zhrublý, pleť šedou a vrásčitou, stejně tak ruce. Rozhodla jsem se, že je to silná kuřačka a alkoholička k tomu.) nám oznámila: „Že ona teda měla být taky doma a zítra má službu taky od rána a že si aspoň neztěžuje.“ Vzhledem k tomu, že tahle ženština s tim agresivnim chovánim přišla první, tak se sestřička bránila: „A neproplatí vám Dráhy tohle jako přesčas a nedostanete kvůli týhle situaci zítra přes den náhradní volno?“ – „Pochopitelně.“ Což byla odpověď, která vzbudila hromadně vlnu odporu, nevole a křiku: „Naše zaměstnavatele nebude nic zajímat, nikdo nám nic neproplatí a nikdo nás zítra nenechá spát doma!“

Cestou už čas na zamyšlení se ale byl. Myšlenka „zavolat si taxík“ mě napadla už v Davli, ale potřebovala asi jsem aspoň chviličku na realizaci. Přesto, že situace a nálada začínala být teprve teď zajímavá, mé podezření, že se domů nedostanu nikdy a určitě ne zpátky ráno do práce, protože timhle tempem budou tunel zprovozňovat celej příští kvartál, jsem se rozhodla zmatenej vlak opustit a využít toho, že nás dovezl zpátky do Prahy. Uragán (svého času v Itálii na služebce) mi poslal číslo na svou oblíbenou taxislužbu, já i se sousedkou a s tím zajíčkem kytaristou vystoupila ve Zbraslavi, zavolala nám taxi a nechala nás odvést do kanceláře k provizornímu nocování. Průvodčí se sice divil proč, protože se takhle domů nedostanu a o to mi přece snad celou dobu šlo a Dráhy se mě tam celou dobu snaží usilovně dostat, no né? Argumentaci s blbcem stejně nemáte šanci vyhrát, tak jsem si odpustila všechny jedovaté poznámky, co jsem se jimi už tři hodiny v duchu bavila, a šla čekat na taxík. Řidiče zlatýho Superbu jsme pobavili špatně secvičenou historkou, kterou kytarista shrnul lakonickým: „Až mi nevyjde ta maturita, půjdu dělat nočního dispečera k Drahám, tam berou každýho“.

Kolem druhé hodiny jsme dorazili do Uragánovo kanceláře, než jsme si udělali čaj na zahřátí a obě (zajíček nespal s náma, pokračoval taxíkem kousek dál sám do matčiny kanceláře) se postupně trochu rozpustily v horký sprše, bylo půl třetí jak na koni. Do postele jsem si lehla a tolik touženej spánek stále nepřicházel – hlava přetížená podněny odmítala dát si pauzu.

A až tady mě napadlo: Jak se sakra může v tunelu urvat „pár“ kamenů a zasypat tunel a zkolabovat dopravu? Neměly by se dělat revize tunelů? Co kdybychom jeli o maliličko rychleji? Kameny by spadly ne před mašinu, ale na vagóny? Udržel by vagón tíhu těch kamenů nebo by nás to zasypalo? Ty debilní průvodčí měli být rádi, že se nic nestalo a měli nám podkuřovat, abychom o historce nechtěli mluvit, protože to mohl bejt parádní průser. Noční dispečer se ukázal jako člověk na svým místě – jestli hasiči z kilometr vzdálený vesnice měli dojezd přes hodinu, jak dlouho by potřeboval na zavolání záchranky?

***

Když jsem o dva dny později (ve čtvrtek) jela ráno do práce vlakem stejnou trasou (a překvapivě projela), tak jsem se zeptala mladého blonďáčku v uniformě Drah, když mi kontroloval lístek, co že se to přesně utrhlo a stalo? A on bez mrknutí oka odvětil, že: „Nic vážnýho, sesunulo se pár kamenů, ale hned to bylo zase v pořádku“, na moje sdělení, že to není pravda ani zdaleka, že jsem v tom „zasypanym“ vlaku byla a pamatuju si to trochu jinak, na mě jenom nevěřícně zíral. Jak shrnula kolegyně v práci: „Komunistickej přístup, stejně jak s Černobylem. Neinformujou pravdivě ani vlastní pracovníky a veřejnosti nepřiznaj nic a zatutlaj všechno.“

Reklamy