Posledních pár dní jsem extra šikovná. Vedle toho jsem unavená (unavená ve smyslu prospaný odpoledne a následný usnutí z vyčerpání o pár minut později), bolí mě břicho (mám za sebou právě 90 minut křeče, kdy jsem v předklonu seděla, zhluboka dýchala do břicha a snažila se nebrečet), náladová (všichni mě serou, všechno mě dojímá) a důsledkem toho všeho roztržitá.

V sobotu jsem si pustila nový GA, chtěla si lehnout na gauč, uvařila si čaj. Stojící hrníček s horkym čajem jsem svrhla dekou (kterou jsem se chtěla přikrýt) a čaj rozlila po stole pod myš (Uragánovi ani slovo!), do not a časopisů, a na koberec (než jsem se zvedla, abych to uklidila, louže dosahovala velikosti Pacifiku). V hrníčku mi zbyl sotva jeden lok.

Včera jsem darovala krev, než jsem usla ve dvě odpoledne, tak jsem čaj vylila na stoleček, časopisy a podlahu – po uklizení jsem podlahu pro jistotu zakápla kávou a následně si makovec vydrobila do peřin.

Dneska jsem dosáhla svého prozatímního vrcholu. Ráno jsme se rozloučili s Uragánem, on pokračoval v autě, já běžela na metro. Chtěla jsem si koupit rohlík ke svačině, hledám, hledám, hrabu, bezedná kabelka je poloprázdná a ano – neobsahuje peněženku. Volám Uragánovi, ten se vrací, aby mi půjčil nějakou hotovost, kterou jsem vzápětí vyměnila za svačinový rohlík (ten co jsem chtěla, mezitím došel, ale ten se šunkou vypadal taky jedle) a lístky na MHD (protože jezdit na černo se mi sakra nevyplácí, můj černej stín provinění nad hlavou revizory přitahuje jako naděje a štěstí mozkomory).

Do práce jsem jela se značnějším zpožděním. Před výtahama hledám, hledám, hrabu, bezedná kabelka je poloprázdná a ano – neobsahuje ani čipovku, bez které si v korporaci ani nezajdete na záchod. Naštěstí jsou pro podobné případy připravené na recepci čipovky pro blbce a sklerotiky a hodná kolegyně mi půjčila stravenku na oběd. Po práci mě Uragán odveze domů, zabalí mi kabelku na zítra a nechá mě spát – ještě, že ho mám…

Reklamy