„Promiň to zpoždění, nemám čipovku, nemám peněženku, nemám páru, co tu dělám“, omluvím se kolegyni a čekám, že se zasměje, zeptá, nějak zareaguje. Otočí se ke mně polozombie a dvě svítící červený oči na mě nechápavě prázdně zíraj: „Co?“

Nejsem překvapená, jsem zvyklá, kocoviny jsou na denním pořádku, odpoledne už zase bude vědět, jak se jmenuje. Co já se tu budu nervovat, usměju se, udělám si kafe a jdu odpočítávat 8 hodin do konce. Práci odsunu na zítra (nebo příští týden – prostě až mi bude líp…), a cizí virózky mi můžou bejt šumák.

Jenom mě pobaví, že na otázku: „Kdy jsem se naposledy takhle vykalila já?“ hledám odpověď stejně dlouho jako na otázku: „Kdy ona naposledy nepřišla takhle vykalená do práce?“. Jooo, korporace, to je svět dříčů prostě.

Advertisements