Nevím proč, vzpomněla jsem si na jednu fotku od Lociky z jejího několikaměsíčního výletu na druhé straně planety. Na baru v mikině či nějakém hadru ležela kočka. Dostala od lidí jídlo a byla pomazlena. Z té fotky číší štěstí domácí kočkovité šelmy. Ta kočka se usmívala (lidi, co mají doma nějaké zvíře mi rozumí). Ptala jsem se, co se s ní stalo a Locika mi říká: „No a druhej den ji rozervali psi.“ Drsné co?

Poslední dobou přemýšlím, jestli jsem tam, kde chci. Ať už je to postel Plavčíka nebo objetí obchodího partnera z Kolína, práce u počítače nebo zasedačka se studenty. Nevím, jestli se nezačínám ztrácet v něčí/mé představě o tom, co chci. Vím, že tahle krize u mě trvá nezvykle dlouho, ale pomalu se z ní dostávám. Včera jsem si konečně pustila Jíst, meditovat, milovat – mám zvláštní tušení, že to byl impuls pro naši Lociku, aby odjela. Z tohoto filmu mi nejvíc utkvěla scéna, kdy Julie leží vedle postele a brečí. Ví, že by tam být neměla, ale je tak paralyzovaná, že se nemůže zvednout. Ale nakonec se stejně zvedne, překoná to a jde dál.

Ale i blbá fotka s kočkou mi dala toto ponaučení:

Je lepší užít si večer naplno a zítra být roztrhaná psy než sedět tiše v koutku.

Advertisements