Dálkově, při práci, studuju média a s Uragánem o mé škole mluvíme jako o „eklfraškaškole“ a o spolužácích (žádní kolegové, spíš základkový, než středoškolský spolužáci to jsou – jak inteligencí, tak přístupem) mluvím opravdu dost pejorativně a většinou to shrnu povýšeným: „Když voni jsou fakt blbííí“.

Nesnášim pracovat v týmech na libovolnejch projektech, protože ta domluva je prakticky nemožná. Všichni se stydí přiznat, že sledujou seriály, aby nespadli z intelektuálních výšin; nikdo nic sám nenavrhne, ale má tisíc důvodů proč cizí (moje) návrhy jsou blbý; nikdo nic nechce dělat, protože prostě nestíhá… Nikdo se nechce sejít na živo, protože to je zbytečný a umíme to on-line, ale pak se nikdo nepřipojí v domluvenej čas, a přesto, že na přednáškách jsou s chytrym mobilem všichni jedna ruka, tak najednou tři dny nikdo nebyl na netu. Oba projekty skončily mym diktátorstvím a rozdělením úkolů kdo mi co do kdy dodá a kdo to jak graficky skompiluje. Trochu jako paní učitelka na ZŠ, která dětem vymýšlí, co mají ve výtvarce kreslit.

Včera jsem se setkala s jedním kolegou (ostatní tři spolužáci jako na potvoru hodinu před domlouvací schůzkou dastali ebolu) a – on byl inteligentní, on konstruktivně jednal, on se chtěl domluvit, společnou snahou jsme ke společnému cíli došli za 10 minut a pak už jenom hodinu kecali nad vínem. Kdybych se včera setkala s nějakym třetim druhem, tak bych nebyla tak v šoku jako jsem byla, když jsem zjistila, že minimálně jeden spolužák si za tuhle eklfraškaškolu aspoň zaslouží titul za lidskou inteligenci.

Advertisements