Na kafe se se Zuzkou domlouváme dobrýho půl roku, pořád není čas, ale stačilo argumentovat pomocí do školy a najednout to jde. Pracovní záminku jsme odbyly v patnácti minutách a pak jsme dvě hodiny nad skořicovym cappuccinem, skvělym čokoládovo-myndlovym koláčem, hranolkama, tortillovou a vařenou kukuřicí řešily všechno a nic. Že máma chlapi posedlí receptem a tabulkou a míře „od oka“ nerozumí. Že bychom si potřebovaly dopřát trochu relaxu na masáži či v sauně, ale přes všechny povinnosti na to není čas. Že nemůžeme najít stále ty domečky snů pro naše rodiny. Že nás stále trápí a zajímá, jak se mají naše sestry, přesto, že jsme všichni dospělí a samostatní, a že bylo jednodušší, když ta starost o sestru znamenala rozdělit se o čokoládu a ne řešit docházející peníze před výplatou nebo přítele, který si jí neváží a zachází s ní jako s onucí.

Nezabředly jsme ale ani do toho dnes tolik moderního ´za totality bylo líp´ (to si stejně nepamatujeme, protože jsme pozdně socialistické ročníky), ani do věčně nostalgického ´joo, bejt dítě to bylo super´ a ´na střední  nebyly starosti´ a ´vejška byla nejlepší etapa, v tý bych se klidně zabydlela na věky´, ale došly jsme na peníze. A vzpomínaly jsme, jak jsme počítaly poslední koruny a za ně kupovali suchej chleba, AQ-těstoviny a nejlevnější omáčku kečup, a žily na tom týden. Vzpomínaly jsme, jak jsme na vánoční dárky šetřily od srpna a narozeniny „odbývaly“ s výčitkama bižu-naušnicema. Vzpomínaly jsme, jak jsme na víkend za rodinou mohly jet jenom, když nám vyšly peníze, a ne, když jsme je zrovna chtěly vidět.

A vděčně jsme si uvědomily, že tohle je pryč. Snad na vždy, ale aspoň pro teď. Na kafe do New Yorku si pořád nezaletíme. A hypotéka je modla našich posledních měsíců. Ale když máme chuť udělat kamarádce radost blejskavym prstýnkem, neohrozí nám to finanční bilanci na příští kvartál. Když jsme v kavárně, tak si dáme dort, na kterej máme chuť a ne na kterej máme. A klidně si ty dorty dáme dva, protože proč prostě ne? Když chceme na Vánoce partnerovi koupit nějakej zážitek, tak mu ho prostě koupíme, protože mu chceme udělat radost a ta se přece nedá vyčíslit nějakou sumou. Protože nemusíme každý měsíc před výplatou zvědavě koukat na stav účtu a doufat, že penízky už přišly a my si na víkend stihneme nakoupit skutečný jídlo.

Nejsme bohaté, ani zdaleka, ani málo. Ale nepamatuju se, kdy jsem naposledy stála před rozhodnutím: „večeře včera dnes i zítra nebo lístek do divadla?“. A je to hrozně příjemný pocit, spí se klidněj. A stále nám chybí hodně, třeba na ty kávy v New Yorku. Ale uvědomění si toho, že ta nenáviděná práce nese ovoce v podobě jisté svobody a klidu, byl pocit rovnající se nirváně téměř.

Advertisements