„Neprodleně opusťte budovu, to hle je požární poplach“, ozve se někde ze stropu. Poměrně disciplinovaně všichni pochopíme, o co se jedná a nijak zmateně nakoukáme jeden po druhém. V klidu se z bačkůrek přezuju do bot, namotám si šálu, oblíknu kabát, nasadim baret, zabalim si do kabelky všechno osobní věci, co mi leží na stole (včetně neperlivý vody) a vycházím mezi prvními, rovněž vzorově zabalenými. Míjíme v pomalém průvodu kuchyňku, kde si Ondra čeká na kafe u automatu a už si mlsně motá cigaretku k němu. Na schodech nepotkáváme nikoho, kdo by běžel z vyšších pater, takže se jedná o evakuaci pouze spodních tří pater budovy. Zaparkované hasičské auto před budovou nikoho nerozhodí, protože ve čtvrtém patře jsou schovaný všechny těhule a čtyři parta si dál vesele pracujou.

Vedle dotěrných dotazů po tom, kde že to máme to sběrný místo, protože stát pod (hořící) budovou není asi ideální nápad) se prostorem šíří rozhořčené: „Já mám za chvíli meeting a potřebuju si projít ty slidy předem ještě“, „Já mám kritickej ticket, kterej potřebuju řešit a ne se tu procházet“, „Mně má volat klient, jak mu vysvětlim, že jsem to nezvedla“. Do hromadného rozhořčení kvůli zdržování  práce, slastného bafání kuřáků nad jednou pauzičkou mimo rozpis a spokojeného úsměvu pár povznesených, že dýchají vzduch a ne klimatizaci se rozeřve důležitá kudrnatá slečna se svítivě oranžovou vestičkou: „Nelezte do tý silnice, taky projíždí auta“ a demonstrativně se s ilustrujícím „huí huí“ na rtech proběhne těsně kolem davu, aby rebely navrátila disciplinovaně na chodník.

Reklamy