Uragán mě vyzvedne na náměstí, aby mě dovezl do naší domácí pustiny hodinu a půl po té, co jsem slíbila, že budu doma. Spokojená, nacpaná hranolkama, vykecaná, nadýchaná neklimatizovanýho vzduchu, oči odpočatý od počítače. Prostě bájo. Dojdu domů, sundám boty, kabát, kabelku, oblečení shodim na postel a jdu se sprchovat (běžný příchod domů libovolný den v libovolném ročním období), abych co nejrychleji s čajem a knížkou ležela v posteli. Otevřu dveře koupelny a tam přítmí, svíčky, horký vlhký vzduch a vana plná pěny. Uragán si hraje na kytaru jako by nic: „Vždyť jsi přes den říkala, že by sis dala vanu“, nevim ani jak poděkovat. Jsem v šoku. Příjemném šoku.

Vlezu si do vody horké tak, že mnou projede zimnice jak se namáčím. Absorbuju teplo, vůni pěny, ležím a jsem v rauši. Pohoda lepší než pětihvězdičkový lázně. Když se mi začně už motat hlava, tak vylezu ven, lehnu si ještě mokrá na postel a sleduju jak se z mojí červené kůže páří, pozoruju, jak mi srdce přestává zběsile bušit a jak kůže dostává normálnější barvu. Tohle je zážitek, kterej nevěřim, že droga umí způsobit. Totální extáze.

Advertisements