Hledám vhodný článek jako podklad na esej, kterou zítra odevzdávám a dneska nejpozději v 17.30 mám možnost si ji v práci vytisknout – později to půjde, ale už to bude komplikovaný, takže deadline je jasnej, že. Tak uvidíme… Internet je studnice nevyzpytatelných asociací, takže rezenzička na Sebevraždy panen na mě vypadla absolutně neočekávaně. Objevila se jako zjevení minulosti, který mě mrazivě pohladilo nehtama po zádech… Knížku nutně potřebuju, Uragán prej už píše kolkovanou žádost Ježíškovi, tak uvidíme. Ale myslim, že u četby budu velice emotivní, a jestli to znamená křik, pláč, mlčení nebo přehnaný slovní průjem si netroufám odhadnout…

Na představení Pannenky mě holky z koleje vytáhly asi třetí den zpátky v Praze ve světě „po“. Po Honzovi, po pohřbu, po návratu do Prahy, po… Asi třetí den nihilismu, který jsem si držela ještě dlouho poté. Asi třetí den nového života. Byla jsem jako to třídenní mimino – absolutně bez představy co se sebou, jak mluvit s ostatníma, jak se chovat, kam směřovat, co dělat… Byla jsem vyčerpaná, zraněná, uzavřená a zranitelná. A to představení bylo neuvěřitelný. To představení se ten večer hrálo o mě, a jenom pro mě. Pět pubertální krásných dcer vychovaných dogmatickou bigotních katoličkou a podpantofláckým otcem v průběhu jednoho roku spáchá sebevraždu, a o 20 let později jejich někdejší spolužáci vzpomínají na ty zvláštní sestry. Prolínal se čas, herci měnili role… Já se tam tenkrát ten večer rozhodla, že Igor Orozovič bude otcem mé Bereniky, protože jeho výkon by přesvědčil každého, že ten kluk má fakt talent a zářnou budoucnost před sebou. Já v ten večer zapomněla konečně na dvě až tři hodiny truchlit, protože to truchlení se odehrávalo přede mnou a pojmenovávalo mou bolest, která se nedá uchopit slovy. Scéna, kdy Igor-Cash souloží s jednou ze sester (tady tu “rajdu” příhodně hrála zrzka) byl můj asi nejlepší divadelní zážitek vůbec – tanec se prolínat se závojem z kulis, hudbou na pozadí, svaly herců v náročné sestavě se odráželi na jejich extatickém prožitku… V takovouhle scénu sexu doufám od té doby vždycky znovu, když vlezu do divadla, a zatím jsem se nedočkala. To divadlo přišlo přesně kdy přijít mělo. Byla to derniéra a já mockrát litovala, že jsem na to nemohla jít znovu. Možná ale ještě, že tak, protože by se mi ten zážitek mohl zkazit.

Film The Virgin Suicides s Joshem Hartnettem místo Igora mě totiž hrubě zklamal. Ta scéna, kdy v divadle z reproduktorů byl slyšet šepot chápavých sousedů (”Já to říkal hned, že jsou jako rodina až moc ideální. – No však, vždyť ty dcery byly určitě spolu úchylný, víte co myslim, hahaha. – Já slyšel, že je ten táta zneužíval a proto se zabili. – Kdepak táta, ten jen dělal, že to nevidí, chudák. Ale máma je od mala brala… No, co si budem povídat. Kdo jinej by dával takový příspěvky na kostel než ten, co má výčitky a potřebuje rozhřešení? – Ale stejně je to tragédie, chudinky holky. – Co chudinky holky, ale chudáci my, jak teď mám zdravit ty jejich rodiče? Nevíte jak s něma mluvit?”) a na scéně vyšetřovala policie a rodiče trochulili. Ta scéna byla tak silná, tak aktuální a mě objímající, že se celej film mohl jít zahrabat.

Tak se trochu bojim, že mě knížka zklame jako ten film. Ale jako připomínka toho pocitu je to určitě věc, co patří do mě knihovničky.

Advertisements