Po stopatnácté: „hubnu“. A tentokrát v úspěch snad i věřim. Rozhodně víc než v těch předchozích zkušenostech. Z jednoho prostého důvodu – sice, ano, chci skoro 15 kilo dolů – ale hlavně chci změnit svůj přístup ke své existenci. Moje práce mě ničí, o spolužácích mluvim taky hanlivě. Není možný, že všechno kolem mě je debilní, ten společnej jmenovatel jsem já.

Ano, moje práce je fakt zbytečná a na prd, ale záleží jenom na tom, jak se na to já budu koukat a jak moc se tim nechám ničit. Po práci si v pondělí s Uragánem zaběháme, v úterý si za-hot-jóguju, společně zaplaveme, ve středu ráno zajóguju, ve středu a čtvrtek večer zabadmintonujeme, o víkendech tam jsou výlety a kamarádi a rodiny a relax.

Pocit, že všichni jsou debilové vyřešim spíš tim, že si půjdu zaběhat než druhou lahví vína. Věřim, že mé nekontrolované nabírání souvisí spíš než s nepohybem a vínem mym psychickym postojem. Vracim se k předvánočnim kašičkám, do kalerockejchtabulek si opětovně zapisuju a to dokonce tak, že jídlo plánuju den dopředu a upravuju jeho skladbu dle množství obsažených bílkovin a sacharidů. A nevim, zda je tam souvislost či ne, ale praktikuju to důsledně teprve týden a je mi nějak lehčeji, jsem živější a méně unavená – třeba tam ta souvislost je =o) Ráda bych tomu věřila!

Prostě si hlídám jídlo (a víno), pohyb ideálně denně, spát víc hodin. Prací se nenechat vytočit. Jenom do toho nějak zapojit psaní diplomky… =o/

Děsivý je to, že podle mého rozumného hubnoucího plánu budu mít cílovou váhu až v září a až v červnu budu koukatelná – půl roku tvrdé dřiny bez viditelných výsledků přede mnou… A v rámci zdravého žití se objednávám na endokrynologii – štítná žláza asi zase zlobí.

Reklamy