Ve středu ráno na ženské józe se ta skvělá starší cvičitelka rozpovídala o tom, že máme být šťavnaté i po přechodu abychom byly zdravé. A že ona začala cvičit jógu v roce 1993, protože po třetim porodu trpěla inkontinencí. Vyprávěla jak si do dnes pamatuje, že nemohla udělat prudší, rychlejší, delší krok, aniž by si učurla. Tři měsíce že potom cvičila denně dvě hodiny a po těch třech měsících problém ze dne na den ustal a už se nevrátil. Ani po přechodu. A že pozorovala, jakse jí tělo rovná a má radost z pohybu zase… A začala studovat a studovat, až už 10 let dělá lektorku jógy a dcery vychovala k józe od malička.

Napadlo mě při jejím vyprávění – proč já začala cvičit jógu vlastně? A kdy? Chvíli jsem se trápila, vybavila jsem si několik sálů, kde jsem se józe vždy se značnými pauzami postupně věnovala, a pak jsem si vzpomněla na první zkušenost s jógou – Jóga v denním životě, kdesi na Vinohradech, za 1 kredit po absolvovanym semestru v rámci povinnýho tělocviku pod heslem „co nejmíň pohybu“. Jóga mě strhla během tří hodin a další semestry jsem chodila už nad plán studijního plánu. Nejradši jsem chodila ráno, začala den jógou a až pak si dala kafe a zavřela jsem se do školy či knihovny. Pamatuju si, jak jsem procházela kolem Muzea a Václavákem dolů, legíny v kabelce, kávu v ruce, lehký krok a obří vnitřní klid a úsměv a těšila se už na další pátek, jenom kvůli zopakování tohodle pocitu.

Pak jsem dostudovala, začala pracovat a šlo to do kytek. Když jsem se hecla, tak jsem šla po práci, ale o pravidelnosti se mluvit nedalo. Hlavně proto, že jsem byla workoholik a v práci byla od šesti ráno do sedmi-osmi večer denně. Po zlomené noze, syndromu vyhoření a úspěšných státnicích jsem změnila práci a najela na pravidelné jógování dvakrát v týdnu – jednou ráno, jednou večer. Pracovní doba od devíti mi umožňovala cvičit hodinu před prací. Objevil se ale Uragán, ráno z postele se vstávalo špatně, když tam někdo zůstával, já se přestěhovala k němu na vesnici za Prahu a cvičení opět padlo. A teď se držim a cvičim… Jednou ráno, jednou večer. A ten pocit ranní slasti po józe není sice už tak intenzivní a nový, ale je tam furt. A já si (opět) říkám, že by neměl být problém si ráno přivstat a půlhodinku si zacvičit než se začnu oblíkat do práce. A opět nemám morálku, abych fakt vstala =o/

Co mě donutí cvičit si sama pro sebe doma ráno? To si musim taky začít učurávat, abych pochopila, že ten cvičicí nápad není rozmar, ale rozumná kompenzace mého nezdravého životního stylu způsobeného korporátní prací?

Reklamy