V poslední době většinou ranních 15 minut v metru koukám do chytrýho displeje a ťupkám si sudoku – když mám dobrej den, stihnu i tři hry. Ale dneska jsem neťupkala, protože jsem si přes noc zapoměla nabít mobil, tak ho nechci vysilovat hraním zbytečnejch her. Šmírování lidí je zábava o dost lepší!

Jediný volný místo k sezení, nad nim já, trošku mladší holka se třema taškama přes rameno a rozečtenou knížkou v rukou, šmrncovní paní předdůchodového věku, dědeček o holi co sotva stojí a čtyřicátník s natuženejma vlasama, džínama s dírama na kolenou a našitym „fuck me“ přes zadek, košilí s upravenym límečkem a složkou pod paží. Kdo má přednostní právo na tu sedačku? Ano, ten čtyřicátník. Nárok má asi nejmenší, ale byl nejrychlejší. Než si dědeček se skorobabičkou domluvil, kdo je sratší a kdo kam jede, tak tak týpek seděl, pohled zapíchnutej mezi kotníky – asi jako, že je tam furt a nebo že si dědečka nevšiml…

Advertisements