Už spolu jsme nějakou dobu, možná měsíc, ještě spolu zdaleka nebydlíme, Uragán přijede po práci ke mě na pronajatý byt, připravím nám chipsy a petku stáčeného vína a než se domluvíme na filmu na večer, tak šáhne po mé zaprášené kytaře, kterou jsem si vyvztekala ani nevím ke kterým náctiletým narozeninám ve skautském období a na kterou jsem se nikdy nenaučila hrát.

Sedne si proti mě na rozložený gauč, kde spíme na dece, protože nemám prostěradlo na „manželskou“ postel, opráší kytaru, naladí ji, podívá se mi do očí a spustí svou zpověď: https://www.youtube.com/watch?v=LV91e0hAOHk A já se ztratim v textu a nejsem si jistá, jestli zpívá o sobě, nebo o mém bráškovi…

„A nějakou písničku o mě Mňága má? Tuhle jsem neznala.“

Usměje se a začne: https://www.youtube.com/watch?v=sL0J6w6jRgI A já se chci začít vztekat, že mi nerozumí, že tak to není, že jsem nerezignovala a on mě nespasil (věčný boj dodnes), ale jak text plyne dál, nacházím skutečně sebe.

V těch pěti-deseti minutách odhalujeme jeden druhému poprvé svoje duše, od té doby mi Uragán jednu i druhou písničku už mockrát hrál a zpíval, a přesto, že mě píchne pokaždé znovu pod srdcem, tak se ten pocit už nikdy zdaleka nepřiblížil tomu prvnímu prožitku. Vlastně přestávám tomu textu o banánu rozumět srdcem i duší, už jenom rozumem vím, že jsem opravdu četla v parku a chtěla jen svatej klid, dneska je to už jenom vzpomínka. Vzpomínka, kterou si ráda hýčkám, ale vzpomínka, kterou zapomínám.

Advertisements