Jsem ve stresu a nechápu, jak to ti ostatní lidi v kacelářích vydrží.

Nějaká ta čísla: oficiálně pracuji 50-55 hodiny týdně a dalších cca 5 hodin přípravy, překlady a pod.

Jsem na poloviční úvazek kancelářská krysa, asistentka, děvče pro všechno a projektová managerka. Pak učím na živnost. O tom jak málo si vydělám za své usilí nemám sílu se rozepisovat.

Průšvih je v tom, že jsem v obou věcech dobrá a obojí mě baví a nejsem se schopná rozhodnout, co s tím. Poslední dva roky tu byla kauza mého osobního života a teď (asi abych se nenudila) pracovní krize.

V čem to spočívá?

Vučuji němčinu pro jazykovky, byl to můj sen od první třídy. Baví mě to a vybudovala jsem si tu určitou pověst, takže na začátku roky i v pololetí už kurzy a soukromé studenty musím odmítat. Konečně by mě to snad i uživilo v průběhu celého roku.

V kanclu jsem to brala bianco, nikdo si mě napamatoval a byla jsem v klidu, pak mi na práci začalo záležet a poslední dva týdny jsem (i z osobních důvodů) nespala a nejedla. Přijeli nejvyšší z Německa na návštěvu a bylo na mně vše zorganizovat a zodpovědět všechny otázky jak z německé tak z české strany. Zvládla jsem to a dostala i nabídku ať pošlu životopis, kdybych hledala práci.

Ano ano jsem prostě dobrá, ale momentálně mi to je na škodu, protože si nejsem jistá co chci. Protože nastalou situaci nevydržím moc dlouho. Chtěla bych být chlap s klapkama na očích, který si jde těžce za svým a na nikoho se neohlíží.

První čeho se chci ovšem zbavit je ten tíživý pocit na hrudníku, jako by mi tam někdo seděl a zamezil mi pořádně se nadechnout. Ale myslím, že jsem se už rozhodla.

Tak teď to jen nezvorat.

Advertisements