Dialog, kde se jeden článek považuje za metr morálky je poněkud náročný. Člověk může být hrdej na cokoli, na to má nezadatelný právo.

Já jsem třeba hrdá na to, že jsem lev a to si uvědomuju, jak pitomě to zní… Proto neodsuzuju nikoho, kdo je hrdej na to, že neumí dělat kompromisy a nemluví s nikym s kym byť malinko nesouhlasí. Ale trošku mě sejří to, když mnou pohrdá proto, že to mám nastavený jinak.

Kdybych měla mluvit jenom s tim, s kym bez výhrad souhlasim a mám stejně nastavený morální hodnoty, tak mi zbydou sotva dva kamarádi a je jenom otázka času, kdy bych o ně taky přišla… Sama sebe považuju trochu za metr morálky, ale nevnucuju to okolí (aspoň doufám) a když s někym nesouhlasim, tak mu to buď řeknu nebo si to nechám pro sebe. Ale většinou jim kvůli tomu nepohrdám, to leda, že by měl doma plakáty Hitlera a obětoval mu koťátka – to bych nezkousla. Ale takový ty běžný životně-lidský principy a pravdy a moudra umim tolerovat v dost široký škále. Takže ať si je kdo chce hrdej na co chce, ale vadí mi, když kvůli jinak nastavenýmu světu jsem označená za falešnou herečku, který se nedá věřit nos mezi očima… Mrzí mě, když někdo nesnese pravdu. A mrzí mě, když má pocit, že jenom jeho pravda je pravá. A mrzí me, že já jsem falešná proto, že mě takovýhle tahanice přijdou malicherný… Malicherný, zbytečný, hloupý a dětinský. A ženský! Bože, tak moc ženský! Mám radši testosteron nakonec – komunikuje se s nim o 1000 % jednodušenji…

Reklamy