Vzpomínám na to krásné pubertální skautské období. V poslední době skoro denně. A vždycky s nostalgicky nablblým a zasněným úsměvem. Bylo to období prvních lásek, které voněly ohněm a letním deštěm, které mnohdy nedošly dál než k pár urážkám a modřinám. Bylo to období nočních hlídek, období pozorování noční oblohy, padající jinovatky, východů a západů slunce. Období nočních bojovek, naražených kolen, odřenin, spálenin a hmyzích bodnutí. Období skautských slibů, lovení bobříků, astrálního cestování, učení se kytek a stopování zvířat i sebe navzájem. Období, kdy byl každý den jiný a ani jednu milisekundu jsem nepochybovala o tom, že svět bude patřit mě, že dokážu cokoli, že budu slavná doktorka, spisovatelka nebo cestovatelka, že uvidim celý svět, budu svobodná matka jedné úžasné Bereniky, budu nadále skautovat a budu žít krátkou dobu v každém zajímavém městě na světě na které si vzpomenu. Ke štěstí mi stačilo, že jsem koukala do praskajícího ohně, na kamnech si na topince rozpíkala romadúr a na zádech mě hladila momentální mužská spřízněná duše. Nezaměňuju štěstí s domem, zahradou, stálou prací a pojízdnym autem ani dnes, ale už se neumím tak bezelstně radovat z toho, že mi beruška sedla na nos. Dneska bych si jí nejspíš ani nevšimla a odehnala ji. Neumím si už sednout na několik hodin, dojímat se hladinou jezera a nechat myšlenky běžet.  Jsem v takovém zacyklení výčtu úkolů a povinností, že jenom sedím, nic nedělám, vyděšeně zírám před sebe a snažím se povinnosti seřadit v optimálním pořadí na udělání. Přes vnitřní nespokojenost už nevídim poezii v ojíněný pavučině oproti záři úplňku.

Advertisements