Jsem příkladný exemplář tzv. ztracené generace, jsem příkladný exemplář neurotické nerozmnožené třicítky, která má pocit, že je stále mladá a že svět čeká zrovna na ni. Jsou chvíle, kdy mi nelítostné tiknutí mých biologických hodin připomene, že mládí je už v hajzlu, že mám blíž stereotypu středních let než k bezstarostnosti mládí. Co si to namlouvám? Již pět let trávím pět pracovních dní z týdne u počítače ve fabrice zvané open space. Již pět let je můj život stereotypní až hamba. Vstanu. Když mám dobrý den, tak si připravím snídani do auta, většinou si ale k snídani kupuju jogurt a rohlík v podhradí korporace. Každý den ale nemám co na sebe a mám hrozný vlasy. Většinu dní mám problém najít jediný důvod proč do práce vůbec jet, přesvědčí mě káva s kamarádkou po práci nebo rande přes oběd s jinou kamarádkou, ve světlejších obdobích mi stačí, že uvidím kolegyni a poslechnu si její vyprávění o víkendu. V práci celé dopoledne piju čaj (protože hnusná korporátní káva způsobila, že se přihlásily žaludeční vředy), koukám z okna a pomalu se seznamuju s prací, kterou jsem si včera nastřádala na dnešek. Většinou se migréna z hlučných a hloupých kolegyň projeví těsně před odchodem na oběd. Korporátnímu sportu „hledání správného oběda“ jsem nikdy moc nepodlehla. Mám oblíbené podniky, které v periodické řadě „až se přejí“ cyklicky měním. Po obědě si zajdu „za odměnu“ koupit nějaký zákusek, někdy ovoce, v hodně špatných dnech kávu. Kávu mnohdy piju i hodinu a půl, protože platí nepsané pravidlo, že se nemá rušit kolega odpočívající s kávou. Odpoledne si vyměňuji maily s alespoň třemi kamarády, protože nižší počet odepisujících přátel neumí uspokojivě vyplnit můj čas. Kolem čtvrté začnu odpočítávat poslední devadesátiminutovku – umyju si hrnečky, srovnám si plochu na počítači, zkontroluji naposledy FB, zamyslím se nad večeří, proberu s kolegyní důkladně plány na večer a aspoň třikrát si preventivně odskočim, abych „až padla“ mohla vystřelit a neohlížet se. Nechám se vyzvednout přítelem, cestou nakoupíme k večeři, doma si jídlo připravíme, sedneme si ke Star Treku a podle míry únavy vydržíme někdy i tři díly tupě zírat. Já u seriálu popíjím kávu nebo víno, přítel rum nebo whisky. A ráno zase na novo.

Pochopitelně se z tohoto stereotypu snažím vymanit – někdy si před spaním čteme, párkrát jsem ráno před prací zkusila běhat, ale to mělo tragický dopady na můj organismus ještě následující tři dny. Hodně večerního času jsem věnovala svému dálkovému studiu „abych si uchovala rozum“ při psaní seminárek. V poslední době se večer snažím aspoň maličko potrápit, pošpendlit, nařasit, ustřihnout nebo dokonce sešít nějakou látku, protože mě fascinuje to, že moje ruce umí něco vytvořit. Něco co se dá nosit, co nevypadá špatně, něco co prezentuje výsledek mé práce. A co na tom, že proces výroby znamená bolavý oči a krk a rozpíchaný prsty? Měla jsem jít na švadlenku a ne na gympl…

V éře „před mužem“ jsem o víkendech většinou dopoledne nepokrytě spala, a odpoledne chodila po výstavách, po kavárnách a po hřbitovech, víkendy, kdy jsem vůbec nevyslíkla pyžamo a nevystrčila nos z okna, byly ale nejlepší. Dneska se snažíme během těch dvou volných dní dohnat sociální život, navštěvujeme rodinu a kamarády, nebo samy jezdíme na víkendové výlety. Bohužel prodloužený víkend může mít pouze dva scénáře. A) Akční varianta s lyžema, kolama, běžkama, grilováním, sjížděnim řeky – v neděli večer se plazíme jako dvě mrtvoly a byt vypadá jako po výbuhu bomby. B) Varianta na penzionu za účelem relaxu. Na kola či prohlídku hradu sice vyrazíme, ale většinu času strávíme v posteli nebo ve vaně, buď spíme, nebo si čteme. Model „old married cupple“ máme velice rádi.

A teď mi řekněte, do jakýho horšího stereotypu můžu sklouznout?

Advertisements