Pár týdnů zpátky jsme si s Terkou užily skvělej večer – byly zrovna extrémní tropický vedra, obě jsme z toho měly radost, obě jsme měly nějak chuť a slinu a obě jsme na chvíli ignorovaly to, že zítra se nám bude špatně vstávat do práce. Prošly jsme Prahou minimálně 5 kilometrů, odehnaly nespočet vos, a přesto, že jsme pily jenom střiky, jsme za chvíli už byly obě upřímné jedna k druhé. A hlavně každá sama k sobě. Při nostalgickém blábolení na vděčné téma, jak je můj současný život rozdílný od vysokoškolského, a jak se těším na zařizování domu a hnízdění (Kterym bych se už sakra měla nakazit…!), ale jak mi prostě chybí ty roky, které budu nadosmrti považovat za nejlepší ve svym životě. Najednou vidim, jak mi z pusy nezadržitelně vylítlo: „chybí mi K“. Nevim, kde se to vzalo, nevim, kdo ve mně to řekl, nedalo se to vzít zpátky, ale okamžitě jsem věděla, že je to pravda. Chybí mi K a jeho arogantní povýšený pohled, jeho vyprávění, jeho názory na společnost, divadlo, kulturu, svět… Chybí mi naše rozhovory o… O nás a o nich. Chybí mi popíjet víno ve stejném oblaku dýmu a mlčky poslouchat divadelní společnost. Chybí mi člověk, který zaplnil dost mého času a který byl původce mnoha mých myšlenek a který je mi najednou úplně cizí. Terka mě vyslechla a pak mi, jako správná kamarádka schválila, co jsem chtěla slyšet: „Tak se mu ozvi“.

Ráno už mi ta nostalgie nepřišla tak bolestivá jako pár hodin před bolestivým vstáváním. Ale když jsem včera na FB uviděla notifikaci o novince, že „K vás šťouchl“… Poskočilo mi srdíčko na chvíli. Že by měl podobné úvahy jako já? Brala jsem to jako znamení, a ozvala se, čestně jsem přiznala, že mi chybí naše rozhovory a že bych ráda zjistila, jestli naše životní cesty jdou již jinam nebo jestli před námi leží ještě nějaké společné křižovatky. Poměrně záhy mi přišla odpověď a nabídka setkat se příští týden. Dušička zaplesala, kalendář dovolil jediný den v týdnu, tak se ptám, zda bude osud našemu setkání až tak nakloněn, nebo jestli máme hledat termín až v týdnu následném. „V úterý zrovna nemůžu já. Vždyť na to setkání nemusíme tak spěchat.“ Tečka. Však nemusíme, můj milý K. Jestli se naše cesty mají ještě protnout, tak se to má stát zjevně později a nějak nečekaně, neplánovaně, neorganizovaně. Navíc ti naše hovory asi nijak zvlášť nechybí. Nezapírám, že mi to je líto. Ale z pár poznámek a pár vět čtu (možná mylně), že jsi stále týž. Stále arogantní, stále tajuplný, inteligentní a vábivý. Stále stejný. Stále stejný jakého jsem tě poznala před téměř deseti lety. Já ale nejsem táž. Chtěla bych být a nejsem. Bohužel? Bohudík? Věřím, že se budu chtít své vysokoškolské identitě v budoucnu ještě vrátit v nějaké věku přiměřené a důstojné podobě. Ale momentálně jsem jinde a jiná. A jsem za to ráda.

A vlastně si asi lžu do kapsy. Nejsi červenovlasý, vlastníš umělecký prostor – i ty jsi jiný. Jsi jinak jiný, než já jsem jiná. Jestli chceš, buďme každý jiný zvlášť. Uvidíme kam se ty cesty budou nadále šinout.

Advertisements