Tak se na to podívejme:

Já jsem Germánii – už jsem měla na čase.

Locika je u žabožroutů a užívá si toho, že je šťastná a září jako sluníčko na hnoji a já ji to moc přeji – musela se hodně překonat a dovolit si být šťastná, ale upřímně už měla holka na čase.

Horkou favoritkou na svatbu a nejtěžší povolání na světě (být matkou – ne, nemyslím to ironicky) je naše Intelektuálka – měla na čase holka.

No a Moravanda si lítá po světě téměř volná jako pták. Hledí v dál a získává jinou perspektivu – už měla holka na čase.

Je to kus cesty. To, že tu cestu nemáme stejnou neznamená, že se již nesejdeme.

Došli jsme až na konec a pak jsme zjistily, že nejde o to dojít na konec, ale směřovat ke konci, párkrát se ztratit a znovu nalézt a překonat hory a doly a řeky až jsme se objevily na louce, kde nám tráva sahá po pás a nic nás nehryže, na obzoru jsou vidět lesy a tráva šustí pod horkým sluncem a jemným větrem a nese nám vůni domova, kterou jsem našly tam, kde bychom to ještě před rokem nečekali.

Reklamy