Jsou to přesně dva roky a kousek, kdy jsem poprvé viděla Einodis. Na muzikál o Sinodii Nádherné jsem vzala mamku a ségru na letní scénu divadla Ungelt a příběh mě totálně uhranul. Cítila jsem se být Sidonií, zamilovala jsem si její jméno, stala jsem se velkou obdivovatelkou jejího života a předsevzala jsem si seznámit se s tvorbou Karla Krause. Pamatuju si, že o přestávce na mě mamka i Dáška koukly a obě mi potvrdily můj pocit: „Za kolik jsi svůj příběh prodala?

Nejsem jedna z mála řidiček své doby, vlastně ani nejsem nijak zvlášť výjimečně dobrá řidička. Nejsem múza pro umělce naší doby, nedopisuju si s intelektuálními elitami dneška. Nejsem natolik volná, že bych si dovolila promiskuitu a sexuální dobrodružství, nejsem nijak zvlášť sečtělá, vzdělaná a pohotově vtipná. Přesto mám pocit, že se koukám na svou minulost, přítomnost i budoucnost. Z představení jsem odcházela s pocitem, že chci být volná, že nevím jak se postavit k vznikajícímu vztahu s Uragánem.

Bála jsem se, že jestli Uragán příběh neocení, že mu jeho umělecký ignorantství neodpustím. Bála jsem se, že mě příběh nenadchne, neosloví a navíc mi zkazí extrémní zážitek, na kterém stavím dva roky své životní postoje. Naštěstí byla Aneta lepší, než jsem si pamatovala, Malásek je bůh, Ondra Novák se mi líbil asi taky víc než posledně, Kubištová i Hein zestárly, ale na pravdivosti jejich projevu to nic nezměnilo =) Jenom Igor…, nerada to říkám, ale byl nějakej plochej a přesvědčil mě nejmíň o svých postavách.

Uragán mi seděl za zády a bylo mi jedno, co prožívá on. Já si prožila znovu svůj příběh. Obrečela jsem svého ztraceného bratra Johannese, který byl mou univerzitou, který určil směřování mého života a který mě opustil a já se ztratila ve světě, vztazích a sama sobě. Obrečela jsem sama sebe, že nejsem taková, jako jsem chtěla být, jaký chtěl být on. Obrečela jsem své zdomácnění oproti oné hrdince s nádherným jménem. Obrečela jsem i to, že by mě můj Johannes v tomto domácnění podporoval, protože oproti prvnímu zážitku s Einodis vidím, že není nutné vzdát se svobody, že můžu být svobodná i s někým. Jenom mi Johannes připomněl, že není nutné domácnět v představách a snech. Nechala jsem si zlomit srdce mužem, který nikdy nebyl můj, protože i přes sladké řečičky jeho srdce a slib patřil jiné. Vzpírala jsem se svému židovskému příteli, který „je jako Johannes sám, stejně mi rozumí, má pro mě stejný žár“. Akorát můj K a Sidoniin Karl se zachovali jinak – ale co já vím, třeba se i můj Karl ke mně postupně bude vracet. Vždyť příběh o hraběnce měl delší časový rámec než můj dosavadní život. Prožila jsem si jednu i druhou světovou válku, prožila jsem si pár románků – hleděla jsem na Sidoniiny další životní zvraty a přemýšlela jsem si, kam až naše podobnost zajde. Ohlédla jsem se na Uragána, který byl uhranutý představením, a pocítila jsem snad všechny emoce najednou.

Jsem zvědavá, kam mě život ponese. Jisté je zatím pouze to, že Sidonie byla úchvatná žena a já tohle jméno budu prosazovat aspoň jako druhé jméno pro své dcery. Protože každá bychom měly být tak odvážná, svá, nekonvenční, bystrá a vzdělaná jako ona. A jisté je to, že se těším na výlet do Vrchotových Janovic, na hrob své staronové hrdinky.

PS: Jestli mi někdo seženete libreto s notama na klavír k tomuto muzikálu, tak slibuju, že vás budu milovat víc než božskou Sidonií!

Reklamy