Už pád dní přemýšlím, že se samozamotávám v kruhu stále stejných myšlenek a nevim jak z toho ven. Text jsem rozepsala několikrát – v jednom případě zní na blázinec, v dalším kňourám jak pasivní ublížená puťka domácí a v dalšim obviňuju agresivně všechny okolo. Což je vlastně jiná podoba tý stejný ublížený puťky.

Jsem unavená ze stereotypní práce bez smyslu, z toho že další kolegyně je „omylem“ těhotná a já furt nic, z toho, že se nějakej další blbec v bance rozhodl, že naše stěhování posune ještě aspoň o týden a jednoduše z toho, že jsem neměla dovolenou ani jeden den od února a potřebovala bych prostě aspoň jeden den, kdy mě nebude strašit diplomka, zvýšení úroku, neshody se šéfovou, kdy budu spát, číst a šít – a budu přítomná v radost z toho čtení a nebudu myšlenkama utíkat k „měla bych“…

Vyhýbám se tý euforii a hysterii, kterou nám vnucujou životní koučové. V zásadě s něma souhlasim, ale číst knihy o tom, že jednou budu lepší, až je přestanu číst a začnu žít na plno? Radši se utápím ve svých myšlenkách a na dně lahve tak hledám své lepší já, až vyskočí bez mé větší iniciativy. A myslim, že čekám stejně marně jako ti vášniví čtenáři, co na sobě makají tou motivační četbou.

Připadám si mírně vyhořelá a nechci o svých pocitech otevřeně mluvit, abych nezněla… Jako snažilka, jako pasivní puťka, jako věčnej kňour, co si jenom ztěžuje, ale nic na sobě nemění. Udělala jsem jistá rozhodnutí ohledně nezměny práce kvůli hypotéce a mateřským plánům. Ale naplnění těch plánů trvá dýl, než jsem doufala… Hypotéku snad podepíšeme v příštím měsíci, tak pak už tomu mateřství bude překážet jenom biologie. A děsí mě to. Děsí mě, že máme kombinaci mnoha vad a doktorka nás odsoudila „rychlou cestou na umělý“. Hrozně moc chci věřit, že se to povede přirozeně za podpory bylinek, hormonální jógy a soustředěných vizualizací a hlubokých nádechů. A chápu, že tahle cesta potřebuje větší časovou dotaci. Ale sere mě, že tvrdnu v pitomý práci, která mě ničí a kterou začínám považovat za tolik toxickou na mou psychiku, že právě svou práci obviňuji ze svých anovulačních cyklů. A sere mě, že jsem se k tomu sama racionálně rozhodla. A sere mě, že mě to sere a neumim se nad to povznést. A sere mě, že o tom vůbec mám potřebu přemýšlet a mluvit aspoň tady, protože mě to žere a protože mám pocit, že se právě stávám odpudivá „snažilka“. Nechci být ublížená ženská, která nemluví o ničem jinym než o konzistenci vaginálního hlenu, měření folikolů a ideální poloze na zabřeznutí. Nechci být taková. A zatím nejsem. Ale už neumím mít nezištnou radost z těhotné kolegyně, už mi nechutná sklenička vína, protože, co když ona je důvod? Závidím těm šťastným ženám, které na „první dobrou“ jdou devítiměsíční cestu k cíli.

Snažím se být pozitivní, protože věřím, že to je ta pravá překážka. Ale neumím být pozitivní, když jsem unavená, vyčerpaná, trpící v práci, trápící se diplomkou, na kterou nemám sílu ji začít psát… Snažím se. Je to jenom o přeprogramování zacyklených úvah. Vím to. Ale jak vykročit ven?

Reklamy